Říjen 2007

hm

30. října 2007 v 17:29 .....:▼AnKeTy▼:......
Ahojky tak jak ste na tom s hlasováním ??? =)

Smutný příběh

30. října 2007 v 17:24 | jááá=) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Šla jsem po škole domů.Vzala jsem si kolo a chtěla jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na něho.Na to,jak se líbáme..jak mě objímá.I přes foukání větru mě zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmělo a já pocítila chlad.Takové divně zamrazení.Předzvěst něčeho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem přemýšlela o nás. Co bude dál.
Z přemýšlení mě vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžitě jsem se probrala a zjistila, že pár metrů přede mnou do sebe narazily dvě auta. Jedno z nich mi bylo povědomé.Nee!!!!!
To nemůže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykřikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V autě seděla jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a čekala, až přijede sanitka.
Michal otevřel oči a podíval se na mě. Usmál se. Já také. Řekl mi dvě nejkrásnější slova na světě,
jeho poslední slova:Miluji tě.Já tebe taky řekla jsem se slzami v očích.
Rozbrečela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na něm a objímala ho. Zdálo se mi to jako věčnost, než dorazila sanitka.Vyslechli mě, co se stalo, ale já neměla sílu mluvit. Jen jsem brečela. Pořád jsem opakovala jen slova on a umřel.

Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uviděla jsem to místo.
Ten křížek s květinami, které tam každý druhý den nosím. Brečela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemřel. Už nikdy mu nebudu moct říct do očí Miluji tě. Nikdy už nepůjdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji tě slyšela jsem vykřiknout svůj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...

Pták bez křídel

28. října 2007 v 8:24 | jááá=) |  ♥↨♥ L@sK@♥↨♥
Jak těžké je změnit svět,

to chtěla bych se dozvědět.

Jak těžké je změnit sebe,

bych nemyslela jen na tebe.

Celý čas já na tě myslím,

krví svojí se pak dusím.

myslím na to co to bylo,

teď však nevím co se stalo.

Když jsi řekl,PROMIŇ,

ale nechci si s tebou hrát...

stal se z tebe nepřítel,

a ze mě pták bez křídel.

Já tak ale nechci žít,

to chci radši mrtvá být.

Chci se zase rozlétnout,

svět si z nebe prohlédnout.

Ustřihl's mi křídla má,

a já jsem teď zmatená.

Co mám dělat, řekni mi,

byl´s můj přítel jediný.

Co láska a co smrt

28. října 2007 v 8:19 | jááá=) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Když jí spatřil jsem,
Byla jak anděl bez křídel.
Však křídla měla přeci,schovaná u těla.
Bála se jim poznat větru dát.
Do snů se pustit.
Měla strach.
Strach z pádu jež nastal tolikrát.
Bála se že za dalším rohem zbabělý vrah bude stát.
Vrah jež do mě je vtělen.
Já nejsem lovec, jsem jak jelen.
Lovná zvěř jenž na lovce čeká.
Zvěř jenž před krásou na kolena kleká.
Krása však se smrti v očích mých lekla.
Odchází kamsi v dál.
Co láska, co smrt.
Co jest konec a co život škrt.
Přichází v obém naplnění.
Však každé v jiný smysl se změní.
Přál bych si teď smrt a zapomnění.
Už jen klid.
Žádné další láskou poblouznění.

ZeMřEl pRo LáSkU

27. října 2007 v 18:23 | jááá=) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Ze sna volá:Kde jsi !?!, probouzí se v kaluži slz, srdce mu buší jako nikdy a žaludek mu svírá hrozná křeč. Ne, ona už tu není. Ona, jenž mu dávala sílu do života, jen díky ní žil, jen díky ní chtěl jít dál. Bez ní už to nejde. Ne, on to nechce vzdát, on nikdy nic nevzdal. Ale najednou má pocit, že nejde jít dál. Ten co se každé ráno probouzel s úsměvem, úsměvem pro ni, se najednou nedokáže smát. Klepou se mu ruce a je mu tak zle jako nikdy dřív. Doufá, že je to jenom sen, ale ne a ne se probudit. Už hodněkrát se mu o tom zdálo, už hodněkrát měl strach, že ji ztratí. Byla to jeho největší noční můra, ale měl i spoustu krásných snů. Proč se nám plní jen ty noční můry. Na sny už není místo? Víš, on ji miloval, vlastně, stále miluje. A teď je jen uzlíček nervů, klepající se stvoření co mu každou chvíli po tvářích stéká slza, jedna za druhou. Stále myslí na to jaké to bylo, když byla ještě jeho. A doufá, věří, že bude. Ne, to nemůže být konec. To prostě nejde. Má strach, má strach jaké to bude bez ní, bez toho roztomilého úsměvu do, kterého se dokázal tolikrát zamilovat. Víc a víc. Pravda je ovšem krutá, ale on ji nechce slyšet. Má ještě naději. Naděje umírá poslední. Ale on umírá žalem. Nedokáže si představit, že se zítra probudí a bude mít ten samý pocit. Ten hrozný pocit samoty. Opustil ho celý svět. Ať dělal cokoliv, myslel při tom na ni. Byla jeho jediným splněným snem. Měl konečně pocit, že žil. A to všechno ho opustilo. On už nemá touhu jít dál a bez ní ani sílu. Poslední naděje živí jeho srdce, jen pro ni tluče. Zlomené, pochroumané, hořké. Nedokáže jíst, nedokáže spát, podívat se na sebe do zrcadla. Jen koukat hodiny a hodiny na její fotku. Jak se na něj směje. Jeho život ztratil smysl. Tak náhle, nečekal to. Ještě pár okamžiků před tím se smál. A najednou, jakoby mu někdo vytrhl srdce. Srdce které patřilo celé jí. Slz stále přibývá a naděje slábne, z odcházející nadějí i pomalu mizí jeho duše, zpomaluje se dech i tlukot srdce. Sedí, bez známek života. Poslední výdech patřil jí. Zemřel žalem pro lásku...

Naděje umírá , já s ní

27. října 2007 v 18:17 | jááá=) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Prsty se mi rozbíhají po klávesnici jako by to bylo stádo divokých koní vypuštěných na svěží,jarem provoněnou louku….srdce mi buší jako zvon napětím kdy prijde další zpráva od něj…..rychlostí blesku odpovídám na jeho krátké utržkovité zprávy,které ve mně přeze všechnu svou stručnost vyvolávají záchvěvy štěstí a radosti…každým nervem mi projíždí touha číst další řádky jeho slov a pochytávat tak jeho myšlenky a skládat je do mozaiky , která do sebe zapadá jako puzzle…..Dlaně rozechvěle žmoulají pramen svetle hnědých vlasů,spadající přes moji tvář…..ticho zalívá muj pokoj stejně jako měsíční světlo dopadající sem skrz okno,ničím nerušené ticho protkáno pavučinou nadějí…..
Srdce buší………..
Ticho houstne……
Minuty plynou…...
Naděje umírá…….
Zpráva od něj nepřichází a nepřichází…srdce se ocitá pod velkou vrstvou bolesti která spaluje moje tělo jako obrovské plameny…..
Toužebně si přeji aby ještě jednou napsal,aby zase rozezvučil zvony mého srdce…..
Ticho………..
Vrývá se mi pod kůži……..
Bolí…………
Srdce pláče……..
Oči pláčou………
Minuty plynou jako voda v poklidné řece avšak moje srdce se zmítá v bouři….bouři která za sebou zanechává pouze stopy v podobě krvavých šrámů…..
Ticho……….
Minuty plynou…..
Nadějě umírá…….
Smrt…..přichází pomalými kroky a vkrádá se do mého nitra jako zkušený zloděj……
Je tu..slyším tiché našlapování opatrných kročejí blížících se čím dál tim víc mému srdci….
Ticho……….
Minuty plynou…….
Slzy tečou……….
Nadějě umírá…….
Já umírám……….

Když se otočíš

27. října 2007 v 18:13 | jááá=) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Až se otočíš a uvidíš mě ležet na zemi,

Ne, neodpočívám… Už jsem umřela.

Jdi dál a nech mě tam ležet,

Zasloužím si to,ty to víš!

Víš i to že bych žádnou cestu nevzdala.

Že jsem se poctivě s cestou životem porvala…

Ale už mi došli síly, už nemám na to jít dál.

Cíl mé cesty mizí hodně v dáli.

Už tam nedojdu… ani tam snad nechci dojít.

Ztratila sem všechno… přátele, rodinu i sebe.

Nikdy jsem nechtěla moc, jenom malinko pochopení.

Nikdo mě nikdy nepochopil, pro mě už tu místa není.

Zbortil se mi svět a cesta se zasypala kameny.

Fakt už nejdu dál, stejně není nikdo,

Kdo by se pro mě vrátil, kdo by za mě život položil,

Ale já, já bych položila život za všechny.

A tak když umřu, tak jenom pro vás…

Vždycky sem byla nikdo, nebyla sem nic.

Neměla sem nikoho,kdo by mě obejmul

a podal pomocnou ruku…

A tak nejsem hodna žádného smutku,

Ted není chvíle dopouštět se dobrých skutků.

Proto jděte dál svojí cestou, životem…




Pláč

27. října 2007 v 18:00 | jááá=) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Jde sama lesem. Je strašná tma a ona nevidí ani na krok. Nevnímá to, protože skončilo něco krásného. Opustil ji, a to pořád tvrdil jak ji má rád. Slané slzy ji kanou po tváři, stékají ji po lících na tričko. Ano, pláče a nevnímá šustot v nedalekém křoví. Pořád jde a příchází k řece. Je zima, ale ona necítí nic, jen tu bolest v srdci. Sedá si do sněhu, pokrčí kolena a opře si o ně hlavu. Dál jen pláče. V tichu se ozývají jen její vzlyky. Pozvedne hlavu k měsíci, který dnes svítí dost intenzivně. Najednou za sebou uslyší kroky, otáčí se... Pak už jen její tělo bezvládně padá na zem a jemný ledový vánek ji cuchá zkrvavené vlasy. Duše opouští tělo. Nechápe co se stalo a už to asi nikdy nikdo nepochopí. Odešla navždy. Proč ale musela tak mladá zemřít? Od místa se jen vzdaluje temný stín, který si dovolil ji vzít její život. Pláče, ale proč…

Nemoc

27. října 2007 v 17:57 | jááá=) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Byl jednou jeden ..... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech..... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů.
Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můzu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě jí odvětil:
"Ano, eeehhh, uuuhhh... rád bych koupil jedno CD." Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš ho zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano, a kýval souhlasne hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek.

Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to.
Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a, ... a vyšel odvážne k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.

"......Crrrrrr !!!"

Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničena začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."
Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval. Pozdeji vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připoměla.
Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet.
Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a nasla u něj přilozený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začala číst. Stálo na něm: "Ahoj! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda.... Sofia."
S hlasitou emoci otevřela matka ješte jedno CD, a i z něj vypadl list papíru, ze všech balíčků ....... na všech bylo napsáno to samé...
***
Ponaučení: Život je už takový, proto nikdy nečekej na zířek, když máš někomu říci, že ho máš rád! Zítra na to můze být už příliš pozdě.


Upe nejvíc smutnýýý :-((((

19. října 2007 v 18:56 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
OTEC JI MLÁTÍ DENNĚ,CHTĚLA NĚKOLIKRÁT UMŘÍT,ZAVRAŽDIT SE...
ALE MĚLA JEHO A TEN JI TAK POMÁHAL....ALE PAK JEJICH VZTAH UKONČIL
A VZAL SI SVOJE SRDCE ZPÁTKY....ONA STÁLE ČEKALA....čekala týden, dva, měsíc!
Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího otce s myšlenkou na něj, že za ní přijde,
že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....
věděla...že NEPŘIJDE.


Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla... Nevěděla kam,
bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka
na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem
který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé
lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku.
Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce,
důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt).
Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku...
Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila.
Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....
byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout
do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala,
jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....
Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde!
A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku.
,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI .
A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou
a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta
chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...
sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou
škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala.
Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...
aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...
lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli.
,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...
nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska
stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát,
brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...
že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...
bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce
pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........
NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

Beznadějný konec velké lásky

19. října 2007 v 18:51 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Beznadějný konec velké lásky
Nešťastný přicházíš domů. Zrovna se s tebou rozešla holka, kterou nadevše miluješ. Před očima máš černá kola a nemůžeš dýchat. Obličej bílý jako papír schováváš do dlaní. Je ti strašně zle. Nevíš, co máš dělat, jsi naprosto bezmocný a dezorientovaný. Řekla ti sbohem a jako důvod uvedla, že už tě nemiluje. Kdyby to bylo kvůli někomu jinému, pochopil bys to snáz. Ale takhle. Jak tě největší láska tvého života, tvoje zlatíčko mohlo přestat milovat? To je proti zákonům zdravého rozumu. Teprve, když za sebou zavíráš dveře od bytu, vytrysknou ti slzy. Hořké kapičky ti stékají po křídově bledých tvářích.
Letmo pozdravíš mamku vařící v kuchyni a zavíráš se ve svém pokoji. S obličejem v dlaních sedíš schoulený v koutu a přemýšlíš o krutosti života. Sedíš a je ti opravdu mizerně, jako by tě přejel vlak. Ale nejhorší je, že nevíš, cos provedl. Tvůj sladký miláček tě zranil, podkopl ti nohy v největším rozletu. Své srdce halíš do černého rubáše zármutku a beznaděje. Už nikdy nechceš milovat, protože to bolí.

Vzpomínáš na všechno, co jste spolu prožili a do očí se ti hrne nová várka slz. Nesnesitelná bolest svírá tvou hruď a máš pocit, že to nevydržíš. Nejde to.
Zasouváš ruku do kapsy a hledáš. Hledáš svůj nůž, aby sis podřezal žíly. Avšak, zalije tě ještě větší vlna beznaděje, když zjišťuješ, že ho nemáš. Ztratils ho.
Co teď? Vyhédneš z okna, ale pád z druhého patra by ti pravděpodobně nepomohl, jen by tě zmrzačil. Sedíš a nevíš kudy kam. Svět ti připadá černější než v nejhlubší noci, kdy nesvítí jediná hvězdička. Znovu vyhlédneš z okna na zamračenou oblohu, po které se ženou bouřková mračna. Celý tvůj svět je černá propast smutku a bezmocnosti.
Rukávem stíráš nejnovější slzy a s pevným rozhodnutím usedáš ke stolu. Bereš bílý papír a píšeš na něj poslední rozloučení. Papír vkládáš do obálky a nadpisuješ adresu svého krutého miláčka. Vycházíš z domu a dopis vhazuješ do schránky pro odeslanou poštu.
Nové slzy se ti kutálí po tvářích, ale odhodlaně pokračuješ dále po ulici, kam tě nohy nesou. Ocitáš se u řeky a spásný nápad zaplaví tvou mysl. Dojdeš doprostřed mostu, který se vine přes hnědou řeku, a zastavíš se. Z náprsní kapsy vytahuješ její fotku. Je tak krásná, taková líbezná víla. Lehce ji políbíš a zašeptáš poslední "Sbohem".
Znovu fotografii ukrýváš v kapse na levé straně, u srdce. Přelézáš zábradlí, nakláníš se a chvíli sleduješ bouřková mračna a blesky křižující se ti nad hlavou. Jemný drobný déšť ti smáčí uslzenou tvář a mísí se se slanými slzami.
Pohlédneš dolů, pod sebe do hlubin dravé vody, nad kterou se líně povaluje hustá mlha. V duchu si představíš obličej své milé a pouštíš se. Lehce to šplouchne a je konec Milá otevírá dopis jí určený se slzami v očích. Už ví, co jsi udělal. Že jsi obětoval život pro lásku. Pro ni. Před očima se jí objeví tvé poslední řádky:

Mou tvář smutek halí,
že jsi odešla, a sama.
Navždycky nez zábrany
budeš mnou milována.

HROB

19. října 2007 v 18:43 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
HROB
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Láska a Smrt

19. října 2007 v 18:41 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
LÁSKA A SMRT

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké modré oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...


Ona a on

17. října 2007 v 16:30 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Znali se už poměrně dlouhou dobu, ale nikdy se spolu pořádně nebavili. Byli to jen takoví ti kamarádi na oko, pozdravili se, občas spolu prohodili pár slov a to bylo tak vše. Potkávali se sice skoro každý den, ale jeden druhému nevěnoval žádnou zvýšenou pozornost. Vlastně to byli bývalí spolužáci, chodili spolu do školy devět let, ale cestu si k sobě nenašli. Ale jak to tak vypadalo, ani jednomu z nich to nevadilo, každý si vedl svůj život. Ona byla jen obyčejná holka, on byla také obyčejný kluk, tedy aspoň v jejich očích, ale pro ostatní holky to byl idol, balila ho skoro polovina dívek z města, ať mladších tak i starších! Marek, tak se jmenoval, ale zatím nebyl namyšelný, teda Klára si to myslela, docela se tomu divila, většina kluků, které balilo tolik holek, mělo nos dost nahoře. Jenže Klára netušila jednu věc, netušila ten důvod, proč Marek není namyšlený a proč vlastně nemá holku. On byl totiž už dlouhou dobu dost beznadějně do jedné platonicky zamilovaný, jenže jí to nedal vůbec najevo. Tou holkou byla ONA! Jenže ona o jeho citu neměla vůbec ponětí a vše, co pro ni zatím Marek představoval, byl jen obyčejný pěkný kluk, bývalý spolužák, který není skoro ani její kamarád. Marek se s ní chtěl nějak sblížit víc, ale vůbec nevěděl jak. Normálně dokázal balit každou holku bez mrknutí oka, ale jakmile šlo o ni, začal cítit takový divný pocit, že něco zkazí, a tak v její přítomnosti raději mlčel, jen ji pozdravil, tím nic nezkazil, a to bylo vše. Často si za to nadával, jenže stále se nemohl hnout z místa. Chtěl se toho citu k ní zbavit, domlouval si rande s jinými dívkami, jenže žádná nebyla takový milá a sladká jako Klárka. Ta dívka sice byla jen obyčejná, ani nijak hezká, ale ani škaredá, ale v jeho očích to byl učiněný anděl. Marek nevěděl, čím si tato slečna získala jeho srdce, ale asi to bylo tím, jak byla přátelská, milá a také velmi chytrá. Ještě nikdy nepotkal holku jako ona ....

Klára ležela v posteli a slzy měla na krajíčku. V poslední době se jí zdálo, že je vše na nic. Platonicky se zamilovala do kluka, který o ni neměl ani nejmenší zájem a ona, jelikož neměla dostatek odvahy, ho nedokázala oslovit. Dávala mu letmé náznaky, jenže ten kluk vůbec nereagoval a Klára se kvůli své nešťastné lásce trápila. Ten kluk se jmenoval Ondra a chodil o rok výš na stejnou školu jako ona. Když ho Klára potkala na chodbě, roztřepala se jí kolena a nemohla mluvit a skoro ani chodit. S Ondrou se párkrát střetla pohledem, jenže to bylo tak vše. Někdy se ho pohledem snažila hypnotizovat, jenže dlouhou to nevydržela a když už ano, tak on se choval jako slepec. Ondra byl průměr, také ani krasavec, ale ani žádné ošklivé káčátko. Snad pro jeho obyčejnost si ho Klára vybrala, jenže stejně u něj neměla žádný úspěch. Už kolikrát to chtěla vzdát a odmilovat se od něj, jenže vždy, když ho potkala, spadla do toho znovu. Je to vážně těžké se od někoho odmilovat, když chodíte na stejnou školu. Ondra byl navíc velmi chytrý, Klára měla své zdroje, takže věděla, že tento kluk patří mezi nejlepší ve třídě, ostatně stejně jako ona. Snad proto jí to k němu tak táhlo.

Shodou okolností i Marek chodil na stejnou školu jako ona, proto se také potkávali tak často. Marek vlastně ani netušil, proč si vybral gympl, snad proto, že tam šla ona?! Nebo proto byl jiný důvod? Marek vůbec nevěděl jaký, když vůbec nepatřil k jedničkářům a ke dvojkařům taky ne, občas dostal nějakou tu trojku, ale jinak to s ním šlo docela z kopce, pro něj byli přednější jiné věci než blbá škola. Jenže Kláru nepotkával ve škole tak často, jak by chtěl, přestávky zde nebyly zrovna nejdelší a čas na to procházet se po chodbách a pokukovat po své vyvolené opravdu kolikrát vůbec nezbýval. Naštěstí, když už se přeci jen rozhodl vystrčit nos ze třídy a když se ten čas našel, i Klára bývala na chodbě. Jenže jemu nevěnovala skoro ani pohled, kolikrát ho vůbec neviděla, nebo dělala, že ho nevidí, raději se vždy podívala jinam a on byl pro nic míň než vzduch. Marka to štvalo a tak naschvál před ní postupem času pořád chodil s nějakýma holkama, které škádlil. Jenže Klára si ho stále nevšímala.
Čas. Ten byl její nepřítel. Ondra, to je ztracený případ, u něj nemá šanci a nikdy mít nebude.Jednoho rána se Klára vzbudila a zjistila, že se jí kupodivu nezdálo o Ondrovi, ale o někom úplně jiném - o Markovi. Vybavovala si útržky snu a vzpomněla si na to, že se jí zdálo o tom, jak jí Marek vyznal lásku. Připadalo jí to směšné. Jí Marek vyznat lásku, jaká absurdní představa, možná kdyby vypadala jako ty blondýnky, se kterýma se pořád producíruje po škole a skoro je osahává, tak už možná, ale se svým vzhledem, leda tak jedině v tom snu! Když se tak nad tím ale zamyslela, něco jí bodlo u srdce a zjistila, že jí to docela vadí, že si jí vůbec nevšímá. Jsou sice bývalí spolužáci a pořádně se spolu nikdy nebavili, ale přeci jen by mohli, když už zase chodí na stejnou školu a navíc chodí i stejnou cestou do školy! Klára chodila do školy sama, tak by nebylo špatné jít někdy s Markem, jenže ten určitě chodí s těmi svými barbínami, taky ho každou přestávku skoro viděla s jinou a raději dělala, že ho neviděla, jelikož jí to bylo trapné a navíc ... připadalo jí, že na něj žárlí! Nechtěla si to připustit, ale bylo to tak! Nevěděla proč, ale prostě žárlila! Marně si snažila namluvit, že na krásu těch holek, ale spíš žárlila na to, že o ty holky se Marek zajímá a že ty holky na něj mají. Že se ho mohou dotýkat. Rychle se snažila vzpamatovat a zbavit se těchto myšlenek, ale když Marka znovu viděla, musela si to celé přehrávat v hlavě. Celý den ve škole na něj pak myslela, na nějaké myšlenky na Ondru už pak vůbec nezbyl čas. Čím víc uvažovala o Markovi, tím víc zjišťovala, že k němu něco cítí. Bylo to pro ni dost hrozné zjištění. Zamilovat se do jednoho z nejhezčích kluků ve škole a vůbec v celém městě! Jenže u Marka nemá vůbec žádnou šanci, ten si jí nevšímá a skoro ani neví, že existuje, jsou jen bývalí spolužáci, toť vše. Když nemá šanci u Ondry, tak u Marka už vůbec a ... sakra, proč by měla něco mít s Markem, vždyť v poslední době se z něj stává pořádný namachrovaný boreček!
Marek jezdil na různé akce s přáteli, bavil se, opíjel se, kouřil jako fabrika, balil holky ve velkém, prostě si užíval života. Pařil skoro každý víkend. Díky tomu se pořádně odreagovával. Jenže zrovna ve chvílích, kdy byl doma a sám, znovu myslel na Klárku, na její něžnost a nevinnost, na to, jak je to správná a nezkažená holka, v takových chvílích se ponořil do své melancholie a nedokázal myslet ani dělat nic jiného. Nadával si za to, jaký je blbec, že se nedokáže dokopal sbalit takovou obyčejnou holku. Sebevědomí to on měl dost, ale někde v hloubi duše měl pocit, že zrovna ONA není ten typ holky, který by mu padl k nohám. Proč zrovna ONA není taková?! Vše by bylo lehčí, kdyby ... ho balila? Právě proto se ale do ní Marek zamiloval, proto, že ona nebyla taková, že by kluky uháněla, někdy vypadala chladná jako led, jenže jindy byla tak přátelská a milá a navíc nebyla to žádná taková holka, která chodí každý týden s jiným, i když s její tvářičkou by klidně mohla! Nemohl se jen tak zbavit myšlenky na ni a láskyplně se díval na společné fotky ze základní školy. Připadal si jako naprostý idiot. Připadalo mu to slabošské, nikdy by před svými přáteli nepřiznal, že něco takového dělá. Že se kouká na fotku holky, kterou má tajně rád, a láskyplně ji hladí. Před spaním Klárce popřál vždy sladkou a dobrou noc, i když ho nemohla slyšet. Jenže ani usnout kolikrát kvůli ní nemohl, pořád ho totiž provázela v myšlenkách. Také se mu celé noci o ní zdálo. Když šel po městě s kámoši a potkal ji, byl z toho vždy úplně nadšený, jenže jediné slovo, co spolu vždy prohodili, bylo strohé a nic neříkající "ČAU". Marek měl opravdu hodně přátel, hlavně mezi holkami, jenže ani jedna z těch všech ho nezaujala tak jako Klárka, všechny ty holky byly stejné, takové nijaké, i když každá z nich vypadala jako modelka a Miss World, většina z nich v hlavě neměla skoro nic. A navíc on byl typ kluka, který se nemohl zamilovat do holky, která mu sama vběhne do cesty a začne ho balit. Na druhou stranu spousta holek, se kterými se bavil, bylo fakt prima, jenže žádná nebyla jako Klárka.
Stále tam byl v jejím srdci i v myšlenkách. Ondra. Jenže už se pomalu v některých chvílích vytrácel a jeho místo zastoupil Marek. Klára nevěděla, co je lepší, být zamilovaná do Ondry, nebo do Marka. Vždyť v obou případech je to tak beznadějné. Proč se zrovna ona musí vždy zamilovat do takových kluků, na které nemá. Marka potkávala ještě častěji s nějakými dívkami a Ondru už také párkrát potkala s holkou. Jenže jen s jednou. Ondra si v klidu chodil po škole se svou stejně starou kamarádkou, s tou krátkovlasou brunetou, která se jmenovala Markéta. Jak Klára to jméno nenáviděla, z celého srdce. Ono to totiž vypadalo, že Ondra a Markéta jsou víc než přátelé, jak s nechutí sledovala, jak na něm Markéta visí pohledem a hltá každé jeho slovo, jak se směje jeho vtipům a jak se s ním radostně baví. Štvalo ji to a zároveň děsně bolelo a rvalo jí to srdce. Klára to nechtěla nechat jen tak, jenže se cítila bezmocná. Jen ona jak trapka chodila po škole stále se svou nejlepší kámoškou, zatímco ostatní vždy chodili ve složení: kluk + holka. Klára měla ve třídě jednoho dobrého kamaráda jménem Pavel, bavili se spolu docela dost, takže od té doby, když někam chtěla jít nebo tak, řekla Pavlovi a ten s ní vždy ochotně šel, spřátelili se ještě víc. Jenže Klára brala Pavla jen jako kámoše a spolužáka a nic víc v něm neviděla. Dosáhla svého, už také chodila ve složení kluk a holka. Ondra si jí ale vůbec nevšímal. Jenže, co zaregistrovala, byly tázavé pohledy Marka, který se na ni někdy jakoby mračil. To Klára nechápala, proč je Marek tak zachmuřený?
Nikdy se snad necítil hůř než teď. Klára si klidně všude chodí s tím debilem od ní ze třídy. S tím nagelovaným blbečkem! Jak děsně žárlil, nejraději by do něčeho kopnul, nejraději by ostatní poslal někam, někam do nejtemnějších míst. Vše ho štvalo, nic ho nebavilo, i ostatní holky ho děsně otravovaly, kačeny jedny! Klára ho taky štvala, přímo děsně moc. Štvala ho, žárlil. Opravdu strašlivě. Vždyť ona s tím klukem chodí skoro pořád a úplně všude! Kdo ví, co spolu mají. Markovi už se honily v hlavě myšlenky, jak jde Klára s tím blbcem po škole domů a jak se drží za ruce a líbají se a kdo ví co potom ještě! Při téhle představě se mu úplně sevřelo srdce. Když ji viděl s tím blbcem pozdravil ji ještě strozeji než dřív a ještě se vždy zamračil. Jakmile ji ale někde potkal samotnou, snažil se usmívat, ale ne vždy to v dané situaci šlo. Odteď se začal více snažit, když ji potkal, pokoušel se s ní navázat rozhovor, jenže když byl blízko u ní, vůbec nedokázal přemýšlet a tak vůbec nevěděl, co jí má říkat. Vždy měl úplně zamotanou hlavu a připadalo mu, že říká samé hlouposti a nudné věci. Klára se na něj navíc tak divně koukala, že vůbec nevěděl, co si o ní má myslet a hlavně, co si ona myslí o něm!
Vůbec to nechápala, Marek se s ní poslední dobou bavil nějak víc, vždy se s ní snažil navázat rozhovor, jenže se pokaždé na ni tak podivně koukal, že z toho byla úplně zmatená. Díval se na ni takovým pohledem, že ona vůbec nedokázala odhadnout, co si ten kluk v takové situaci myslí. Ten pohled byl tak zvláštní, takový ještě u žádného kluka předtím neviděla. Ten pohled na jednu stranu vypadal tak zle, až se ho bála, ale na druhou byl tak něžný a krásný. Vůbec ale netušila, co tím pohledem chce Marek říct. Navíc bylo dost podivné jeho chování, když ji potkal na veřejnosti, jen zabručel "ČAU", jakmile ji ale potkal někde o samotě, hned byl výřečný. Klára usoudila, že se za ni na veřejnosti stydí a nechce se s ní vybavovat, ještě by si nějaká z těch jeho modelek mohla myslet, že spolu něco mají a to by pak bylo řečí. Usoudila, že se tím nebude nijak zabývat, ale uvnitř ji to pěkně žralo, že se k ní Marek skoro vůbec nehlásí, když jsou někde mezi jeho známými. Namachrovanec jeden! Ale pěkný a roztomilý!
A jak tento příběh pokračuje dál? Čekali byste, že si jednoho dne Klára s Markem vyznají lásku a nakonec budou spolu žít šťastně až do smrti? Jenže tak to v životě nechodí. Ti dva kolem sebe chodili jako kolem horké kaše až do čtvrtého ročníku, po maturitě se jejich cesty rozešly a dohromady se nikdy nedali! Nikdy si vzájemnou lásku nevyznali. Sice jim to trvalo dost dlouho se s tím vypořádat, ale každý z nich si našel svůj způsob. Oboustranná platonická láska neskončí vždy Happyendem. V tomto případě tihle dva nebyli skoro ani přátelé a víc se z nich nikdy nestalo. Klára si později našla někoho jiného a Marek také. Tyhle dva do sebe zamilované lidičky bohužel osud dohromady nedal. Snad by jim to spolu neslušelo a ani nevydrželo, nebo ... ano?

Proč? proč? proč?

17. října 2007 v 16:23 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Proč právě teď, když jsem tě našla, tě ztratit mám? Proč? Proč nám není dopřán společný zítřek. Vždyť jsme si ho spolu plánovali, tedy spíše já plánovala.
Jen já.
Není nám dopřáno spolu být, není nám dopřána společná budoucnost, ty o náš společný zítřek ani nestojíš, nestojíš o mě, o mou lásku a přitom jsi pro mě celý svět! Já vše viděla růžově, myslela jsem si, že taková láska je, jenže ona je přitom temná jako ta nejzapadlejší noční ulička. A já si tak plánovala. Myslela jsem si, ano myslela, že o mě stojíš, že jsi prima kluk, že se ti líbím, že mě máš rád. Že jsi ideál a že žádného jiného jako ty už nikdy nepotkám. Nechápala jsem, jak jsem mohla mít takové štěstí, že jsem narazila zrovna na tebe. Ale teď, teď už vím, že to nebylo žádné štěstí. Ani osud. Jen krutá náhoda, že mé srdce se do tebe bláznivě zamilovalo a ztratilo se naprosto v tom citu k tobě. Přestala jsem vidět to špatné, hledala jsem jen tvé dobré stránky a nacházela jsem další a další. Sympatie se zdály být vzájemné, jenže jak šeredně jsem se mýlila.
Mýlila v tobě.
Nejsi žádný princ z pohádky. Nejsi ani lepší jak ostatní, jak jsem si bláhově myslela. Přestávám doufat v náš společný zítřek, jelikož tuším, že žádný nebude! Je mi souzeno žít bez tebe, musím se s tím smířit, bude to těžké, vím to, musím celý život žít bez tebe, nic na tom nezměním. Avšak toho citu k tobě se nemůžu zbavit, bolí mě to, že musím žít bez tebe, chybíš mi, i když jsi mi vlastně nikdy nepatřil. Vše jsem si nalhávala, vše byly plané naděje. Jsi ode mě tak daleko a přitom nedělí nás vzdálenost kilometrů, ale našich srdcí. Však stále mám ještě ten plamínek naděje a doufám, že mi ukážeš správnou cestu.
Společnou cestu, že vše je jen špatný sen, omyl. Že mě máš rád! A také plánuješ společný zítřek. Čekám, že mi jednoho dne zavoláš a vše vysvětlíš.
Chci být zase v pořádku, chci se usmívat. Chci to změnit, změnit to, co k tobě cítím. Jenže stále uvnitř duše, někde na jejím dně, stále doufám v nás zítřek. Společný zítřek.
Cítím se bez tebe tak sama, opuštěná, stále čekám a doufám, i když si myslím, že jsem na tebe už zapomněla.
Nechci být bez tebe.
Ne nechci.
Ne teď.
Prosím .
Už ne!
Už nechci být jak tělo bez duše, nechci být duch!
Předtím jsem byla - duch, než jsi přišel, proplouvala jsem jen tak životem, jenže ty jsi vše změnil, díky tobě jsem nalezla důvod žít, důvod k radosti, cestu ke štěstí!
Udělala bych pro tebe vše, přísahám. Jenže ty o to nemáš zájem.
Nemám právo se ti ani podívat do očí, ani se tě dotknout, nemám právo chodit na stejná místa jako ty. Nemám totiž právo žít svůj život s tebou. Nemám právo na tebe!
Bez tebe jsou noci chladné, bez tebe jsou slunné dny prázdné. Bez tebe jsem na světě sama. Bez tebe jsem ztracená. Nechci být bez tebe.
Ne teď!
Chci … jen jeden, jen jeden jediný ale společný. Chci NÁŠ ZÍTŘEK!

Pocit

17. října 2007 v 16:22 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Ten pocit. Pocit, když z jejího srdce odcházela ta stará nesmyslná láska a přicházela ta nová. Ta, která mohla být naplněná, ta krásná. Věděla, že tahle láska má velkou šanci, ale v hloubi duše se jí strašně bála, nebyla na to připravená a kluk, kterému patřilo nyní její srdce, nebyl zrovna ideál, tak se bála zlých jazyků a pomluv, ale říkala si, že to zvládne, že nebude brát ohledy na ostatní, že vše vsadí jen na tu jednu kartu. Na jejich společnou nevinnou začínající lásku. Co na tom, co říkají ostatní, stačí snad jen to, že si s ním rozumí jako s nikým jiným, že si s ním má pořád o čem povídat a nikdy nevyčerpají témata. Když je v jeho blízkosti, začne se cítit najednou šťastná a v bezpečí. Stačí to, že on má rád ji a ona jeho. I když jejich láska ještě nebyla vyřčena a zatím byli jen kamarádi, věděla, že brzy to přijde, že jinak než vztahem to pokračovat prostě nemůže. Jen díky němu se poslední dny cítila nevýslovně šťastná. Osvobodil její srdce, zacelil tu bolestnou ránu, vykouzlil jí úsměv na tváři. Díky němu měla sílu, sílu udělat všecičko na celém světě, věděla, že jeho myšlenky patří jí a že i v jeho snech je ona. Vždyť to bylo to, co si přála celičký život, akorát o tom nevěděla. I když i teď o tom pochybovala, věděla, že tahle láska je úplně jiná, než ty předchozí, doufala v to, že tato bude ze všech ta nejkrásnější a hlavně ta, co je naplněná, ta, ve které nejsou žádné lži a podvody. Tato láska nebude platonická ani nešťastná. Plánovala jí růžovou budoucnost a jen díky tomu se cítila jako ta nejšťastnější holka na celé zemi. V tomto okamžiku jí připadalo, jakoby jí patřil celý svět. Jeho srdce pro ní byl totiž celý svět! Tohle byl konečně ten pocit, kvůli kterému tolik lidí na světě blázní a dělají šílené věci. Chtělo se jí radostně zpívat, tancovat, smát se. I kdyby jí právě teď někdo řekl, ať složí velkou hromadu uhlí, s radostí a bez zbytečných řečí by to udělala a ještě by se při tom usmívala. I když venku zrovna pršelo a chladný vítr se proháněl ulicemi, ona na to koukala jako na tu nejkrásnější pohádku a v jejích očích nebylo nikdy nádhernějšího počasí. Zatažené mraky pro ni představovaly miliony nadýchaných polštářků, které jsou tak hebké a jen čekají, až do nich ulehne. Nechápala mračící se lidi, kteří chodili po ulici a málem je litovala za jejich pochmurné nálady. Připadala si jako šílená a měla náladu dělat bláznivé věci. Kdyby uměla létat, hned by roztáhla křídla a vyletěla by vysoko do oblak, kde by vnímala tu krásu dnešního dne. Půvabný pocit v srdci. Nová láska přicházela a s ní i mnoho nových a kouzelných věcí. Skrývala tajemnou budoucnost, byly zde sice i obavy, ale bez nich by to nebylo ono. Sladce přivřela oči, aby se poddala všem těm pocitům a navěky si je vryla do srdce ....

Příběh o lásce

17. října 2007 v 15:48 | jááá =) |  @▼♣Smutnépříběhy♣▼@
Příběh o lásce
Na místě kde kvetou kytky, voní tráva, šumí stromy a nedaleko je slyšet šumící řeka sedí dívka na rozložené dece a odpočívá. Poslouchá zpěv ptáků a je uplně sama. Samotná přemýšlí nad svým životem, který nemá mnoho zážitků. Bloudí v paměti a pomalu si uvědomuje, že nenašla žádného chlapce, který by o ní stál, který by jí každé ráno nosil květiny, políbil, pohladil,….. Ještě nenašla žádnou lásku. Strašně by si přála, aby svého prince potkala co nejdříve. Protože být sama je to nejhorší. Dívka má plno přátel, ale žádnou lásku. Nikdy nebyla zamilovaná……ptá se proč? Okolo mě prochází mnoho pěkných chlapců, ale ani jeden mé srdce nekouzlit na tolik, abych byla zamilovaná. Každý den hledím do tváří nových chlapců. Nikdy jsem necítila ten krásný pocit, kdy tělo říká to je on! Ten pocit, co o něm mluví lidé a jsou šťastní. Čas, kdy vám bříšku létají motýlci a vy se vznášíte ve snech o tom pravém. Taky bych chtěla a moc tenhle pocit zažít.. Snít každou noc, jak se ruku v ruce procházím po rozpálené písčité pláži ruku v ruce s chlapcem mích snů. Chodit s ním na procházky. Zažít první polibek, první milování……….jako ostatní dívky.
Dívka vstala, složila deku a šla domů, cesta jí ubíhala rychle a dívka nevnímala okolí.. Najednou do ní vrazil kluk, který se hezky usmál a omluvil se. Dívce se zajiskřily oči a najednou……..ucítila v bříšku podezřele krásné šimrání. Začaly si povídat a později i vyměnili telefonní čísla.
Dívce se zdály krásné sny a byla šťastná. Po týdnu jí přišla SMS: Jsi krásná Eriko, mé srdce jsi okouzlila, že se mi o tobě každou noc zdá. Jsi moje víla, která očarovala můj život. Proto bych se tě chtěl zeptat, zda by jsi se mnou nechtěla chodit. Moc jsem se do tebe zamiloval a nemyslím na nic jiného než na tebe…Dívce se rozbušilo srdce radostí. Hned odpověděla: ahoj Radime. Tvá sms je moooc krásná. Mě se o tobě také zdá a jsem strašně štastná, že jsi mi položil tuto otázku…..moje odpovvěd zní ANO!!!!Moc tě MILUJU!!
Erice se splnil její sen. Konečně potkala svou lásku a zažívá s Radimem krásné chvíle, hned druhý den se sejdou. Radim k ní pomalounku přistoupí a políbí jí na její jemné rty něžně a dlouže, až Erice zčervenají tváře štěstím. Její první polibek! Pak se chytí za ruce a kráčí parkem, okolo rozkvetlých keřů a usadí se na lavičku. Čas ubíhá strašně rychle až se pomalu ztmívá. Je romantická atmosféra. Černé nebe je posyto zářícími hvězdami. Erika pohlédne na Radima. On se k ní otočí, hledí si do očí jako smyslů zbavení. Pak se políbí. Hrají si se svými jazyky a vyměňují si doušku své lásky. Jsou opravdu zamilovaní.
Erika nemá doma rodiče. A Radim může domů přijít kdy chce. Proto Erika Radimovi nabídne, že by mohli jít k nim. Jdou pomalinku. Oba vědí co je čeká…Dorazili k Erice..
Jejich byt je útulný a její pokoj ještě víc. Má ho sladěný do růžové barvy. Nikde není vidět ani smítko a vše je dokonale upravené. Erika veme aromatické svíčky a zapálí je. Radim jí jen pozoruje a čeká co se bude dít, i když to ví.
Pak si Erika k Radimovi přisedne na postel a jako první ho políbí. Dlouze a hluboce, jako by říkala ty jsi nejlepší. Miluju tě z celého svého srdce. Jejich polibky jsou intenzivní a vzrušující. Erika si pomalu začne rozepínat růžovou krajkovou košily,kterou zdobí perleťové knoflíčky. Radim jí pomáhá. Ona jemu stáhne tričko. Radim má krásné tělo. Vypracované a opálené do zlatova. Hledí na Eriku svými studánkově modrými kukadly, jako by se jí ptal, jestli to opravdu chce. Erika mu souhlas dala najevo pohlazením po tváři.
Ten večer oba zažijí své první milování. Radim u Eriky přespí a další den ráno jí probudí polibkem a nádherně vonící snídaní. To vše si Erika tehdy na louce přála a ted je obklopena štěstím…
Radim musí odejít. Erika se celý den směje a rodiče nevěří vlastním očím, když večer přijedou z pracovní cesty. Erika se vykoupe a ještě na sobě cítí jeho příjemnou vůni. Je opravdu štastná, jako nikdy v životě!
Usíná a těší se na další den kdy se s Radimem setká…..
Další den jde na vyjednané místo ke starému stromu, na kterém se domluvili po krásném večeru. Čeká tam 15 min, 20min, a Radim nikde. Začíná pochybovat, jestli jí jen nevyužil. Ale plná očekávání čeká dál na svou lásku.
Uplyne 1hodina a 30 minut a Erika to vzdává. Běží domů a oči se jí zalívají slzami, proč nepřišel?
Přijde domů a jde si číst knihu, aby zapomněla na dnešní den, ale nesoustředí se. Proto se jde vykoupat a zalehnout do postele, kde se s Radimem milovali. Usne.
Druhý den ráno se co nejdříve podívá na mobil, jestli jí tam nečeká obálka signalizující sms… žádná tam není. Proto se rozhodne zajít k němu domů a zeptat se co se děje.
Zazvoní na zvonek, kde Radim bydlí… Otevřou se dveře a vidí pláčící matku Radima. Ptá se co se děje a jestli je Radim doma. Erika se dozví šokující zprávu která se jí bude do smrti přehrávat ve vzpomínkách…"Radima včera ráno srazilo auto, které řídil opilí řidič"
Erice vyhrknou slzy do očí a běží domů, tak se zabouchne do pokoje a její slzy máčí polštář, na kterém měl Radim položenou hlavu tu noc. Byla zoufalá a celý svět se jí zhroutil. Neustále si přehrávala slova jeho maminky a jejich poslední polibek. První a poslední milování,……………..měla oči rudé bolestí a slyzy jí tekly proudem. Naříkala , křičela a prosila, ale Radima jí to nevrátilo. Každý den chodí a břečí na jeho hrob… Bůh jí vzal jediné štěstí, ketré měla. Její největší štěstí zkončilo tak rychle ale…….PROČ?

Jarní déšť

16. října 2007 v 19:04 | jááá =) |  ♥↨♥ L@sK@♥↨♥
Kdyby jsi byl deštěm jarního rána,
při každičké bouřce já chodila
bych bosá a nahá.
Kdybys byl sluníčkem na nebi
a svítil na mě každé ráno,
probouzela bych se s nadějí,
že jseš to ty a že to nebylo tak dávno.
Teď je všechno jinak,
je to sotva pár dnů,
raději se schovávám do svých snů.
Do těch, ve kterých jsi ty a já,
tam, kde jsme společně,
kde jsme oba dva.
Vzpomínám, jak smála jsem se na Tebe
a věděla, že žijeme jen pro sebe.
Mám křičet, plakat nebo řvát?
Vždyť já se chci zase znovu smát!
Jen malinký kousek lásky mít,
už nechci zase jenom snít...

Skřivánci

16. října 2007 v 19:02 | jááá =) |  ♥↨♥ L@sK@♥↨♥
Skřivánci postávají v šeru,
v temné noci, jenž jasným dnem se stává.
Přitisknuti, a odhodláni v každém směru,
jedním tělem být, jako i zelenou má barvu tráva.

Tiše stojí zahleděni jeden do druhého,
srdce buší silou celých sedmnácti let.
Jen tiše zašeptají cosi něžně mazlivého,
dnes vášeň znají, dnes u nohou jim leží svět.

Něžné doteky střídají se vzájemně,
svobodu svou si déle bráti nedají.
Napříště již skrývati se nehodlají v seně,
měsíc náhle zapadá, na obzoru je svítání.

Z tvého okna malý vůz je vidět
díval jsem se z tvé náruče
víš lásko nemusíš se stydět
vzpomenu a srdce se mi roztluče

dalas mi lásky náruč plnou
z tvých polibků byl můj šat
uchvácen tvojí lásky vlnou
vrátit vše chtěl bych rád

smutek ti v očích svítal
když ráno zvony přinesly
a smutný den mne vítal
snad vrátí mi tě aspoň sny...

Růžička

16. října 2007 v 13:19 | jááá=)) |  ♥↨♥ L@sK@♥↨♥
Voní růže,
pod nohou větev praská.
Dospívám v muže?
Co bude dál,to je otázka.
Dospívám v muže
a přitom jsem mlád.
Nesu ti růže,
s přáníčkem že mám tě rád.
Nesu ti růže ručně trhané,
trhané na paloučku.
Růže krásně voňavé,
co povím ti si šeptám potichoučku.
Měsíc a hvězdy svítí mi na cestu,
cesta za mnou je již dlouhá.
Jdu si pro svou nevěstu,
k tobě zbývá hodinka pouhá.
Ťuk,ťuk zlatíčko,
jsem za tvým okýnkem.
Asi mne neslyšíš má holčičko,
proto ti házím do okna kamínkem.
Pojď za mnou,ať mohu ti dát růže,
pojď,ať mohu ti přáti.
Chtěl bych zase cítit,jak voní tvá kůže,
já vím,že jsme mládi.
Ale mým citům věřím
a věřím také tobě.
Jen tobě tvé starosti svěřím,
zůstaneme spolu,dokud jeden neskončí v hrobě.