Únor 2008

Dynastie Čchin

22. února 2008 v 18:41 | jááá =)
Dynastie Čchin, (čínsky: 秦朝; pinyin: Qín Cháo; český přepis: čchin čchao; Wade-Giles: Qin), byla v letech 221 - 206 př. n. l. první císařskou dynastií vládnoucí sjednocené Číně. Jejím odkazem je centralizovaný byrokratický stát, který s určitými přestávkami přetrval až do pádu císařství v roce 1912. Mezinárodně užívaný výraz pro Čínu též pravděpodobně pochází ze jména této dynastie.
V čínských dějinách následuje vláda dynastie Čchin po dvě a půl století trvajícím období Válčících států na sklonku dynastie Čou (Zhou) a sama je poté vystřídána dynastií Chan (Han).
Dynastie Čchin má svůj počátek již o několik století dříve ve Čchin, jednom z mocných válčících států, jehož král z rodu Jing (嬴) v letech 230 - 221 př. n. l. postupně dobyl šest ostatních států a prohlásil se císařem(皇帝, chuang-ti). Vláda Prvního císaře (221 - 210) pak představuje velkou část období Čchin.
První císař zavedl na území sjednocené Číny namísto dosavadních feudálních pořádků tvrdou centralizaci. Dal spálit státní archívy poražených států. Přebytečné zbraně byly zkonfiskovány a svezeny do metropole Sien-jangu (poblíž dnešního města Si-an), kde z nich byly odlity zvony a sochy; pohraniční opevnění mezi bývalými státy byla pobořena. Země byla rozdělena na 36 (později 42) komanderií (ťün, 郡) a ty dále na okresy (sien ZZ: 县, TZ: 縣). Aby místní představitelé nezískali přílišnou moc, spravovali každou komanderii nezávisle na sobě tři úředníci - civilní guvernér, vojenský velitel a cenzor, kontrolující oba předešlé. Úředníci byli rozděleni do devíti hodnostních tříd, v rámci každé z nich pak ještě existoval vyšší a nižší stupeň. Podobně jako v předchozích obdobích byly úřednické platy udávány (a také vypláceny) v naturáliích, přesněji řečeno v měrných jednotkách obilí. Kupříkladu nižší úředník pobíral měsíčně 50 š' (石, shi), tedy asi 3 000 kg obilí, vysocí úředníci u dvora 2 000 š' a dvojice nevyšších hodnostářů (první rádce a vrchní velitel) měla stanoven plat 10 000 š'.
Centralizace a standardizace, v jejímž prosazování měl hlavní úlohu císařův první rádce Li S' (李斯, Li Si), se netýkal jen státní správy. Místo dosavadních různých regionálních variant písma bylo nařízeno užívat znaky v jednotné podobě (tzv. malé pečetní písmo (小篆, siao čuan). Došlo k zavedení jednotných měr a vah, velký význam pro dopravu mělo též stanovení jednotného rozchodu kol vozů a budování širokých hlavních silnic. Byly zavedeny jednotné měděné a zlaté mince a zakázána všechna ostatní platidla (jako mušle či jaspis). Státní moc byla organizována na legistických zásadách odměn a především tvrdých trestů, jak je již v předchozích desetiletích formuloval Chan Fej-c' (韓非子, Han Feizi), a veškeré odlišné názory a kritika, zejména ze strany konfuciánských učenců, byly brutálně potlačovány - roku 213 př. n. l. císař přikročil k pálení konfuciánských spisů (ponechány byly jen opisy v císařské knihovně) a několik set nepohodlných učenců dal popravit.
Muži od 17 do 60 let věku byli povinni jedním rokem služby ve vojsku. To nemuselo znamenat jen účast na některém z četných tažení proti "barbarským" kmenům, která rozšířila území říše severním i jižním směrem - vojáci byli též nasazováni na rozsáhlé veřejné práce. Největším z těchto projektů, na nějž bylo z počátku nasazeno 300 000 vojáků, později i statisíce zajatců a trestanců, bylo budování Velké zdi na severních hranicích. Z vojenské povinnosti bylo možno se (za nemalý obnos) vykoupit, nepodléhali jí ani úředníci a držitelé (nyní již jen nominálních) šlechtických titulů.
Ohromný rozsah nucených prací na stavbách komunikací, císařských paláců a monumentální panovníkovy hrobky vyvolávaly čím dál větší nespokojenost obyvatel, kterou se však císaři za jeho života dařilo zvládat. První císař, posedlý velikášstvím, stihomamem a touhou po dosažení nesmrtelnosti se v posledních letech úzkostlivě vyhýbal zrakům svých poddaných. Když roku 210 př. n. l. na inspekční cestě po východní Číně ve věku 49 let zemřel, nebylo tak pro vlivného vrchního eunucha Čao Kaoa (趙高, Zhao Gao) problémem celé týdny utajovat císařovu smrt a zfalšovat jeho poslední vůli.
Podle původního odkazu sepsaného krátce před císařovou smrtí byl dědicem trůnu určen nejstarší syn Fu Su (扶蘇), toho času inspektor vojsk v pohraničí. Čao Kao, vědom si toho, že u dvora nového vládce, který se již dříve netajil svou kritikou vůči otcovým tvrdým metodám a prokázal ve vojenských taženích své schopnosti, by byl rychle zbaven moci, přemluvil prvního rádce Li S'a ke společnému postupu. Sepsali falešnou závěť, ustanovující nástupcem nejmladšího císařova syna Chu-chaje (胡亥, Huhai), zatímco Fu Suovi poslali otcovým jménem příkaz k sebevraždě. Nešťastný princ Fu Su se zachoval jako vzor synovské poslušnosti a falešného příkazu i přes naléhání svých přátel bez váhání uposlechl.
Nyní byl Druhým císařem prohlášen Chu-chaj, nepříliš schopný mladík se sklony ke krutosti, který se záhy stal loutkou v rukou Čao Kaoa. Čao Kao zařídil, že vlivný Li S' byl obviněn ze spiknutí a s celou rodinou roku 208 popraven.
Narůstající daňový a pracovní útlak, vynucovaný krutými tresty, již déle nebylo možno snášet a po smrti Prvního císaře se začali bouřit rolníci, vojáci i šlechta z bývalých království. V srpnu roku 209 se pod vedením Čchen Šenga (陳勝, Chen Sheng) a Wu Kuanga (吳廣, Wu Guang) vzbouřila vojenská jednotka, jíž za nezaviněný pozdní příchod na místo určení hrozil trest smrti. Jejich povstání zasáhlo rozlehlou oblast, ale bylo po několika měsících potlačeno. Po celé Číně však propukaly další a další vzpoury. Čao Kao v obavě, že bude viněn z neschopnosti vypořádat se s nepokoji, přiměl v říjnu 207 Druhého císaře spáchat sebevraždu (namluvil mu, že palác je obklíčen povstalci) a na trůn rozpadající se říše dosadil Fu Suova syna C'-jinga (子嬰, Ziying). C'-jing se ani nestal Třetím císařem; vládl pod titulem Král Čchin (秦王) pohých 46 dnů. Při první příležitosti dal zabít Čao Kaoa a vzdal se na milost povstaleckému vůdci Liou Pangovi 劉邦, Liu Bang). Liou Pang ušetřil C'-jingův život a učinil z něj obyčejného úředníka. Brzy však musel předat hlavní město Sien-jang dalšímu z povstaleckých vůdců Siang Jüovi (ZZ: 项羽, TZ: 項羽, Xiang Yu). Siang Jü tak milosrdný nebyl - zabil C'-jinga, spálil císařské paláce a archivy (přičemž nenávratně vzaly za své poslední kopie "zakázaných" knih) a vyplenil hrobku Prvního císaře. Po dalších čtyřech letech urputných bojů Siang Jü Liou Pangovi podlehl. Liou Pang vešel do dějin jako císař Kao-cu, zakladatel dynastie Chan (Han).

[editovat] Panovníci dynastie Čchin

Poznámka: Král Čao-siang z Čchin (秦昭襄王) vládl státu Čchin už 51 let, když Čchinové sesadili posledního panovníka dynastie Čou, jehož symbolickou svrchovanost dosud uznávali všichni čínští vládci. I když pořád zbývalo dalších šest nezávislých států, čchinští dějepisci považovali následující rok (52. rok vlády krále Čao-sianga) za první rok vlády dynastie Čchin, jakožto nástupce dynastie Čou.
V moderní historiografii je však počátek dynastie Čchin jakožto historického období zpravidla spojován s prohlášením se čchinského krále Prvním císařem po sjednocení Číny roku 221 př. n. l.
Posmrtná jména / titulyRodinná a osobní jménaDoba vlády
Titulatura: "Čchin" + posmrtné jméno
Čao-siang (昭襄 Zhaoxiang)Jing Ce (嬴則 ying ze) nebo Jing Ťi (嬴稷 ying ji)255-250
Siao-wen (孝文 Xiaowen)Jing Ču (嬴柱 ying zhu)250 př. n. l.
Čuang-siang (莊襄 Zhuangxiang)Jing C'-čchu (嬴子楚 ying zichu)249-247
Š' Chuang-ti (始皇帝 Shi Huangdi)Jing Čeng (嬴政 ying zheng)246-210
Er Š' Chuang-ti (二世皇帝 Er Shi Huangdi)Jing Chu-chaj (嬴胡亥 ying huhai)209-207
C'-jing byl zpravidla nazýván osobním jménem nebo Čchin Wang C'-jing (秦王子嬰 qin wang ziying)
neužívalo seJing C'-jing (嬴子嬰 ying ziying)207 př. n. l.

Počínaje Prvním císařem, neužívali Čchinové posmrtných jmen. První císař jejich udělování zakázal s odůvodněním, že je nevhodné, aby synové posuzovali své předky. Jeho záměrem bylo, aby budoucí nástupci užívali titul Druhý císař, Třetí císař atd. až do "desetitisící generace". Za dynastie Chan bylo užívání posmrtných jmen obnoveno.
Soubor:Qin empire 210 BCE.png

Dynastie habsbursko-lotrinská

22. února 2008 v 18:35 | jááá =)
Zde je dosud neúplný rodokmen dynastie Habsbursko-lotrinské, budu se snažit jej postupně doplňovat. Jakékoliv připomínky a názory uvítám na svém emailu.

Marie Terezie a její rodina


Marie Terezie, 13. května 1717 - 29. listopadu 1780

m. František I. Štěpán Lotrinský, 8. prosince 1708 - 18. srpna 1765
  • Marie Alžběta, 1737-1740
  • Marie Anna, 1738-1789 (životopis)
  • Marie Karolina, 1740-1741
  • Josef II., 13.3. 1741-20.2.1790

    m1. Marie Isabella Parmská, †29.11.1763
    • Marie Terezie, 1762-1770
    • Marie Kristina, †1763
    m2. Marie Josefa Bavorská, †28.5.1767
  • Marie Kristina, 1742-1798
    m. Albert Saský
  • Marie Alžběta, 1743-1808
  • Karel Josef, 1745-1761
  • Amalie, 1746-1804
    m. Ferdinand, vévoda parmský
  • Leopold II., 5.5.1747-1.3.1792

    m. Marie Luisa Španělská, 1745-15.5.1792
    • Marie Terezie, 1767-1827
      m. Antonín Saský
    • František II., 12.2.1768-2.3.1835

      m1. Alžběta Wirtemberská
      m2. Marie Terezie Sicilská
      • Marie Louisa, 12.12.1791-17.12.1847
        m1. Napoleon I.
        m2. Adam Vojtěch, hrabě Neipperg
        m3. Karel Renát, hrabě Bombelles
      • Ferdinand I., 19.4.1793-29.6.1875

        m. Marie Anna Sardinská, 1803-4.5.1884
      • Leopoldina, 22.1.1797-11.12.1826
        m. Pedro Brazilský
      • Marie Klementina, 1798-1881
        m. Leopold Salernský
      • Josef, 1799-1807
      • Karolina, 1801-1832
        m. Bedřich August II. Saský
      • František Karel, 7.12.1802-8.3.1878
        m. Žofie Bavorská, 27.1.1805-28.5.1872
        • František Josef I., 18. srpna 1830-1916

          m. Alžběta Bavorská (Sissi), 24. prosince 1837-10. září 1898
          • Žofie, 5. března 1855-29. května 1857
          • Gisela, 1856-1932
            m. Leopold, princ bavorský
          • Rudolf, 21. srpna 1858 - 30. ledna 1889
            m. Štěpánka Belgická, 1864-1945
          • Marie Valerie 1868-1924
            m. František Salvator Toskánský
        • Ferdinand Maxmilian, mexický císař, 6.července 1832 - 19. června 1867 (životopis)
          m. Karolina Belgická, 1840-1927
        • Karel Ludvík, 1833-1896
          m1. Markéta Saská †1858
          m2. Marie Annunziate Sicilská †1871
          m3. Marie Terezie Portugalská 1843-1871
          • František Ferdinand d'Este 18. prosince 1863 - 28. června 1914
            Žofie Chotková
          • Otto 1865-1906
            m. Marie Josefa Saská, 1867-1944
            • Karel I., 1887-1922

              m. Zita Bourbonsko Parmská 1893-1989
          • Ferdinand 1868-1915
          • Markéta Žofie 1870-1902
            Albrecht Wirtenberský 1865-1939
          • Marie Annunziata 1876-1961
          • Alžběta 1878-1960
            m. Alois z Lichtensteinu
        • Ludvík Viktor 1842-1919
      • Marie Anna, 1804-1858
      m3. Marie Ludvika Modenská
      m4. Karolina Augusta Bavorská
    • Ferdinand III. Toskánský, 6.5.1769-18.6.1824
      m1. Luisa Sicilská, †1802
      • Leopold II. Toskánský, 3.10.1797-29.1.1870
        m1.Marie Anna Saská †1832
        m2. Antonie Sicilská
        • Augusta 1825-1864
          m. Luitpold, regent bavorský
        • Isabella 1834 - 1901
          m. František sicilský
        • Ferdinand IV. Toskánský 1835-1908
          m1. Anna Saská †1859
          m2. Alice Parmská 1849-1935
        • Kristina 1838-1849
        • Karel Salvator 30. dubna 1839-18. ledna 1892
          m. Marie Immaculata Sicilská 1844-1899
        • Marie Ludvika 1845-1917
          m. Karel, kníže isenburský
        • Ludvík 1847-1915
        • Jan 1852-1890 (Jan Orth)
      • Marie Ludvika, 1798-1857
      • Marie Terezie, 1801-1855
        m. Karel Albert Sardinský
      m2. Marie Saská, †1865
    • Marie Anna, 1771-1809
    • Karel, 5.9.1771-30.4.1847
      m. Jindřiška Nassavská
      • Marie Terezie, 1816-1867
        m. Fedinand II. Sicilský
      • Albrecht, 3.8.1817-18.2.1895
        m. Hildegarda Bavorská †1864
      • Karel Ferdinand, 29.7.1818-20.11.1874
        m. Alžběta Rakouská
      • Bedřich, 1821-1847
      • Marie Karolina
        m. arcivévoda Rainer
      • Vilém, 21.4.1827-29.7.1894
    • Leopold, 14.8.1772-12.7.1795
    • Josef, 9.3.1776-13.1.1847
      m1. Alexandra Ruská
      m2. Hermina Anhaltská m3. Dorota Wirtemberská
    • Klementina, 1777-1801
      m. František I. sicilský
    • Antonín, 31.7.1779-2.4.1835
    • Jan, 20.1.1782-11.5.1859
      m. Anna Plochová
    • Rainer, 30.9.1783-16.1.1853
    • Ludvík, 13.12.1784-21.12.1864
    • Rudolf, 8.1.1788-23.7.1831
  • Karolina, *†1748
  • Johanna, 1751-1767
  • Josefa, 1751-1767
  • Marie Karolina, 1752-1814
    m. Ferdinand IV., král Obojí Sicílie
  • Ferdinand Modenský, 1.6.1754-24.12.1806
    m.Marie Richardis Božena d'Este, 1750-14.11.1829
    • Marie Terezie, 1773-1832
      m. Viktor Emanuel I. Sardinský
    • Leopoldina, 1776-1848
      m1. Karel Teodor Falcký †1799
      m2. Ludvík, hrabě z Arca
    • František IV. d'Este, 6.10.1779-21.1.1846
      m. Božena Sardinská
    • Ferdinand d'Este, 25.4.1781-5.11.1850
    • Maxmilian d'Este, 14.7.1782-1.6.1863
    • Karel d'Este, arcibiskup ostřihomský, 2.11.1785-2.9.1809
    • Marie Ludvika, 14.12.1787-7.4.1816
      m.František I. Rakouský
  • Marie Antoinatta, 2.11.1755-16.10.1793
    m. Ludvík XVI. Francouzský
  • Maxmilian, 8.12.1756-27.7.1801, velmistr německého řádu

Habsburkové

22. února 2008 v 18:34 | jááá =)
Habsburský rod pochází ze švýcarska a jméno dostal podle svého sídla - hradu Habsburk. Během staletí se z tohoto rodu stal jeden z nejvýznamnějších v Evropě.

Gontram Bohatý měl syna Lancelina, který zemřel kolem roku 1007. Jeho děti byly:
  • Raddebotto † kolem 1027
    m. Ida (Ita) Lotrinská
    • Otto I. † asi 1046
    • Albrecht † kolem roku 1056
    • Verner II., hrabě z Habsburku, † 11. listopadu 1096
      • Otto II. † 1111
        • Verner III., lantkrabí hornoelsaský † asi 1167
          • Albrecht III. Bohatý, lantkrabí hornoelsaský, † 25.11.1199
            • Rudolf II., lantkrabí hornoelsaský, hrabě aalgravský † 1223
              m. Anežka Štaufská
          • Gertruda
            m. Dětřich III., hrabě z Mümpelgardu
          • Richenza
            m. Ludvík I., hrabě z Pfirtu
      • Adalbert II. † asi 1141
      • Ita
        m. N. z Thiersteinu
    • Richenza
      m. Oldřich z Lenzburgu
  • Rudolf
  • Lanselin II. † kolem 1027
  • Verner † 28.10.1028, štrasburský biskup
Albrecht IV. Moudrý † 1240
m. Heilviga, dědička hrabství Kyburg
Leopold III., vévoda štýrský, korutanský a kraňský, hrabě tirolský 1351 - 1386
m. Viridis Visconti
Karel II. Štýrský 1540 - 1590
m. Marie Bavorská
  • Anna 1573 - 98
    m. Zikmund III. Polský
  • Marie Kristina 1574 - 1621
    m. Zikmund Báthory
  • Kateřina Ranea 1576 - 1595
  • Ferdinand II. 1578 - 1637
    Ferdinand II.
    m1. Marie Anna Bavorská
    m2. Eleonora Gonzaga
    • Jan Karel 1605 - 1619
    • Ferdinand III. 1608 - 1657
      Ferdinand III.
      m1. Marie Anna Španělská † 1646
      m2. Marie Leopolda Tirolská † 1649
      m3. Eleonora Mantovská
      • Ferdinand IV. 1633 - 1654
        Ferdinand IV.
      • Marie Anna 1635 - 1696
        m. Filip IV. Španělský
      • Leopold I. 1640 - 1705
        Leopold I.
        m1. Markéta Terezie Španělská
        m2. Klaudie Felicitas Tirolská
        m3. Eleonora Falcká
        • Marie Antoinetta 1669 - 1692
          m. Maxmilian Emanuel Bavorský
        • Josef I. 1678 - 1711
          Josef I.
          m. Amálie Vilemína Brunšvická
          • Marie Josefína 1699 - 1757
            m. Bedřich II. August Saský, král polský
          • Leopold Josef 1700 - 1701
          • Marie Amálie 1701 - 1756
            m. Karel VIII. Albert Bavorský
        • Marie Alžběta 1680 - 1741
        • Marie Anna 1683 - 1754
          m. Jan V. Portugalský
        • Karel VI. 1685 - 1740
          Karel VI.
          m. Alžběta Kristina
          • Leopold *† 1716
          • Marie Terezie
            m. František Štěpán Lotrinský
            Věrev habsbursko-lotrinská
          • Marie Anna 1718 - 1744
            m. Karel Alexandr Lotrinský
          • Marie Amálie 1724 - 1730
        • Marie Magdalena 1689 - 1743
      • Karel Josef 1649 - 1664, biskup passovský a olomoucký
      • Eleonora 1653 - 1697
        m1. Michal, král polský
        m2. Karel Leopold Lotrinský
        • Leopold Josef Lotrinský 1679 - 1729
          • František Štěpán
            m. Marie Terezie
          • Karel Alexandr 1712 - 1780
            m. Marie Anna Rakouská
        • Marie Anna 1654 - 1689
          m. Jan Vilém Falcký
      • Cecilia Renata 1610 - 1644
        m. Vladislav IV. Polský
      • Marie Anna 1610 - 1665
        m. Maxmilian Bavorský
      • Leopold Vilém 1614 - 1662, biskup passovský
    • Gregoria Maxmiliana 15781 - 1597
    • Eleonora 1582 - 1620
    • Maxmilian Arnošt 1583 - 1616
    • Markéta 1584 - 1611
      m. Filip III. Španělský
    • Leopold V. 1586 - 1633, biskup passovský
      m. Klaudie Medici
      • Ferdinand Karel 1628 - 1662
        • Klaudie Felicitas 1653 - 1676
          m. Leopold I.
      • Zikmund František 1630 - 1665
      • Marie Leopoldina 1632 - 1649
        m. Ferdinand III.
    • Konstancie 1588 - 1631
      m. Zikmund III. Polský
    • Marie Magdaléna 1589 - 1631
      m. Casimo II. Medici
    • Karel, biskup vratislavský a brixenský



Lucemborkové

22. února 2008 v 18:33 | jááá =)
Walram III. †1226
m. Ermesinda, hraběnka lucemburská
  • Jindřich II. Veliký †1281
    m. Markéta z Baru
    • Jindřich III. 1240-1288
      m. Beatrix z Avesnis a Beaumontu
      • Jindřich VII. 1274-1313, římský císař
        m. Markéta Brabantská 1276-1311
        • Jan Lucemburský, král český 10.8.1296-26.8.1346
          znak Jana Lucemburského
          m1. Eliška Přemyslovna 20.1.1292-28.9.1330
          • Markéta 8.7.1313-11.7.1341
            m. Jindřich II. Dolnobavorský †1339
          • Jitka 21.5.1315-11.9.1349
            m. Jan II. Dobrý, král Francouzský
          • Karel IV.
          • Přemysl Otakar 22.11.1318-20.4.1320
          • Jan Jindřich
          • Anna 27.3.1323-3.9.1338
            m. Ota Habsburský 1301-1332
          • Eliška 27.3.1323-před 1330
          m2. Beatrix Bourbonská †23.12.1383, dcera Ludvíka I. Bourbonského a Marie Henegavské
          • Václav 25.2.1337-1.12.1383
            m. Jana Brabantská 24.6.1322-1.12.1406, dcera Jana III. z Brabantu a Marie Francouzské
          • Bona, ?
        • Walram 1280-1311
        • Balduin 1285-1354
        • Markéta †1337
        • Felicitas †1336
          m. Jan z Leuwenu
  • Anna 11.5.1366-7.6.1394
    m.
    Richard II. Plantagenet
  • Zikmund 14.2.1368-9.12.1437
    Znak Zikmunda Lucemburského
    m1. Marie Uherská 1371-17.5.1395, dcera Ludvíka I. Uherského
    m2. Barbora Celská 1390/95-11.7.1451
    Alžběta 1409-19.12.1422
    m. Albrecht Habsburský
  • Jan Zhořelecký 22.6.1370-1.3.1396
    m. Richardis Meklenburská, dcera Albrechta II. Meklenburského
    • Alžběta 1390-3.8.1450
      m1. Antonín Burgundský 1384-1415
      m2. Jan Bavorský †1425
  • Karel 13.3.1372-24.7.1373
  • Markéta 29.9.1373-4.6.1410
    m. Jan II. Hohenzollern
  • Jindřich 1377-1378

Přemyslovci

22. února 2008 v 18:33 | jááá =)
Přemyslovci byli první z historicky prokázaných českých knížat. Podle pověstí z Kosmovy kroniky, byl prvním členem této dynastie Přemysl Oráč, který se oženil s dcerou Kroka, Libuší. Po něm následovala bájná knížata: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Prvním historicky doloženým knížetem byl Bořivoj I.


Vysvětlivky: český kníže,český král

Bořivoj I. kolem 852-888/9, vládl kolem 870-888/9
m. sv. Ludmila (*asi 860 zavražděna 15.9.921)
dcera Slavibora ze Pšova
  • Spytihněv 875-915, vládl 894-915
  • Vratislav 888-13.2.921, vládl 915-921
    m.Drahomíra († po 935) z kmene Stodoranů
    • sv. Václav okolo 907-28.8.929/35, vládl 922/5-929/35
      Znak Sv. Václava
    • Boleslav I.
    • Spytihněv?
    • 4 dcery
Boleslav I.asi 915-15.7.967/72, vládl 929/35-972
m.Biagota
  • Doubravka (Dobrava, Bonna) † 977
    m.(965) Měšek I. Polský † 992
    • Boleslav Chrabrý966/7-1025, vládl 1003-1004
  • Boleslav II. asi929/35-7.2.999, vládl 972-999
    m 1. Agediva
    • Boleslav III. Ryšavý † 1037, vládl 999-1002;1003
      m.neznámá
      • dcera provdaná za Vršovce
    m 2Emma †1005/6, dcera Kondráda Burgundského?
    • Jaromír † 4.11.1035, vládl 1003;1004-1012;1033-1034
    • Oldřich † 9.11.1034, vládl 1012-1033;1034
      m 1. neznámá - zapuzena
      m 2. Božena Křesinová † 1052
      • Břetislav I.
  • Strachvas (Kristián) 929/35-996
  • Mlada - abatyše kláštera benediktýnek
Břetislav I.okolo 1002-10.1.1055, vládl 1034-1055
m.Jitka Babenberská †2.11.1052, dcera Jindřicha ze Schweinfurtu a a Gerbergy
  • Spytihněv II. 1031-28.1.1061, vládl 1055-1061
    m.Hidda Wettinská, dcera Dietricha z Wettinu a Matilde z Meisenu
    • Svatabor † 23.2.1086
    • dcera
  • Vratislav II.
  • Kondrád I. Brněnský okolo 1035-6.9.1092, vládl 1092
    m. Wirpirk dcera Fridricha z Tenglingu
    • Oldřich † 27.3.1113
      m. neznámá
      • Vratislav Brněnský † 16.8./21.9.1156
      • Spytihněv † 1151
      • Naděje *1096
    • Litolt† 15.3.1112
      m. Ida Babenberská † 24.4.?., dcera Leopolda II. Rakouského
      • Kondrád † po 1161
        m.(1132)Marie Srbská † po 1189, dcera Štěpána Krutoše
        • Kondrád III. Ota 1138/40-9.9.1191
          m.Helicha Wittelsbašská † po 1214, dcera Otty Z Wittelsbachu
        • Helena
  • Jaromír (Gebhart) po 1035-26.6.1090
  • Ota I. † 9.7.1087
    m. Eufemie † 2.4.1111, dcera Bély I. Uherského a Richenzy Piastovny
    • Svatopluk † 21.9.1109, vládl 1107-1109
      m. neznámá
      • Václav (Jindřich) 1107-1.3.1130
    • Bohuslava?
    • Ota II. Černý okolo 1094-18.2.1126
      m. Žofie z Bergu † 31.5.1126, dcera Jindřicha z Bergu
      • Ota III. Dětleb 1126-12.5.1160
        m. Durancie † 13.12. po 1160
        • Vladimír 1145-10.12. před 1200
        • Břetislav † před 1201
          • Sigfrid † 1227
        • Eufémie † po 12.5.1160
        • Hedvika † 16.1. po 1160
        • Marie † po 12.5. 1160


Vratislav II. po 1031-14.1.1092, vládl 1061-1092
m1. neznámá † asi 1056
m2.(1057)Adléta Uherská okolo 1040-27.1.1062 dcera Ondřeje I. a Anastazie Rurikovny
  • Břetislav II. † 22.12.1100, vládl 1092-1100
    m. Lukarta okolo 1075-31.12.?., dcera Aschwina z Windberg-Bogenu
    • Břetislav † 8.3. po 1030
  • Vratislav † 9.11.1061
  • Judita 1056/8-25.12.1086
    m.Vladislav I. Heřman Polský † 1102
    • Boleslav Křivoústý
  • Ludmila † po1100
  • Boleslav † 11.8.1091

m3.(1062)Svatava okolo 1045-1.9.1126, dcera Kazimíra Polského a Dobroněgy Kyjevské
  • Bořivoj II. okolo 1064-2.2.1124, vládl 1101-1107;1117-1120
    m. Herbirka Babenberská † 13.7.1142, dcera Leopolda II. Rakouského
    • Albrecht † 7.4. před 1124
    • Boleslav
    • Leopold † 1143
    • Spytihněv † 9.1.1157
    • Jaromír † okolo 1135
    • Richenza † 27.2. před 1124
  • Vladislav I.
  • Soběslav † 12.4.1125, vládl 1125-1140
    m. Adléta Uherská 1105/7-15.9.1140, dcera Almuše Uherského a Predslavy Kyjevské
    • Vladislav † po 28.6.1165
    • Soběslav II. 1128-29.1.1180, vládl 1173-1178
      m. ELiška Polská před 1174-2.4.1209, dcera Měška Polského
    • Marie?
    • Oldřich 1134-18.10.1177
      m1. Cecilie Durynská
      m2. Žofie Wettinská, dcera Oty Míšeňského
      • Anežka
    • Václav 1137-po 1192, vládl 1191-1192
  • Judita † 9.12.1108
    m. Wiprecht Grojčský
Vladislav I. †12.4.1125, vládl 1109-1117; 1120-1125
m. Richenza z Bergu † 27.9.1125, dcera Jindřicha z Bergu
  • Vladislav II.
  • Děpolt † 14/15.8.1167
    m.(1153) Gertruda (Sybila) Braniborská, dcera Albrechta Medvěda Braniborského
    • Děpolt II. před 1174-21.11.1190
      m. neznámá
      • Děpolt III. † 1223
        m. Adéla, sestra Jindřicha Lehnického
        • Ota Děpolt IV. † 1226
        • Boleslav † 9.4.1211
        • Soběslav † po 1274
        • Bořivoj † 1235
        • Přemysl † mladý
      • Soběslav † po 1213
      • Boleslav † po 1213
    • Hedvika † 19.2.1210
  • Jindřich † po 1.8.1169
    m. Markéta † 19.1.1106?
    • Alžběta † 3.3. po 1197
    • Markéta † 13.7. po 1197
    • Jindřich Břetislav † 15.6.1197, vládl 1193-1197
  • Svatava † 19.2. po 1146
    m.(1124)Fridrich III. z Regensburgu † 1148
Vladislav II. okolo 1110-18.1.1174, vládl 1140-1172
znak Vladislava II.
m1.(1140)Gertruda Babenberská 1120-8.4.1150, dcera Leopolda III. Rakouského a Agnes von Salien
  • Bedřich okolo 1141-25.3.1189, vládl 1172-1172;1178-1189
    Alžběta Uherská † 12.1. po 1189, dcera Gejzy II. a Eufroziny Kyjevské
    • Helena
      m. Petr Koménovec
    • Žofie † 1195
      m. Albrecht Míšeňský
    • Ludmila † 1240
      m1.Albrecht z Bogenu
      m2.Ludvík Falcký
  • Anežka † 7.6.1228, abatyše u sv. Jiří
  • Svatopluk † 15.10. po 1169
    m. dcera Gejzy II., Odola či Helicha
  • Vojtěch † 7.4.1200

m2.(1153)Judita Durynská † po 9.9.1174, dcera Ludvíka I. Durynského a Hedviky
  • Přemysl Otakar I. okolo 1155-15.12.1230, vládl 1192-1193;1197-1230
    m1.(1178) (rozvedeni) Adléta Míšeňská † 2.2.1211, dcera Oty Bohatého
    • Vratislav před 1181-po 1225
    • Markéta (Dagmar) okolo 1186-24.5.1213
      m. Valdemar II. Dánský
      • Valdemar III. 1208-1241
    • Božislava
    • Hedvika

    m2.(1198) Konstancie Uherská 1181-6.12.1240, dcera Bély III. a Anny (Anežky) de Chatillon
    • Vratislav okolo 1200-?
    • Judita † 2.6.1230
      m. 1213 Bernard Korutanský
    • Anna Lehnická 1204-23.6.1265
      m. Jindřich II. Pobožný
      • Boleslav
      • Jindřich III.
      • Kondrád
      • Vratislav
    • Anežka
    • Václav I.
    • Vladislav 1207-18.2.1227
    • Přemysl 1209-16.10.1239
      m. Markéta z Meranu † 1261/7, dcera Oty I. z Meranu
    • Blažena (Vilemína) 1210-24.10.1281
    • sv. Anežka 1211-6.3.1282
  • Vladislav Jindřich okolo 1160- 12.8.1222, vládl 1197
    m. Hedvika
  • Richsa † 19.4.1182
    m. Jindřich Rakouský
Václav I. 1205-23.9.1253, vládl 1230-1253
m.1224 Kunhuta Štaufská okolo 1200-13.9.1248, dcera Filipa Štaufského a Ireny Byzantské
  • Vladislav okolo 1227-3.1.1247
    Gertruda Babenberská, neteř Bedřicha II. Bojovného
  • Přemysl Otakar II.1232/33-26.8.1278, vládl 1253-1278
    Znak přemysla Otakara II.
    m1.(1252) (rozvedeni)Markéta Babenberská okolo 1200-2.10.1267, dcera Leopolda IV. a Theodory Angelovny Byzantské
    m2.(1261) Kunhuta Uherská 1246-9.9.1285, dcera Rostislava Haličského a Anny Uherské
    • Kunhuta 1265-27.11.1321
      m. Boleslav II. Mazovský
      • Eufrosina 1292-po 14.5.1324
      • Václav okolo 1293-23.5.1336
      • Perchta před 1299-po 1311
    • Anežka 5.9.1269-17.5.1296
      m. Rudolf I. Habsburský
      • Jan Pariccida
    • Václav II. 27.9.1271-21.6.1305, vládl 1283-1305
      m1. Guta Habsburská 13.3.1271-18.6.1297, dcera Rudolfa Habsburského a Gertrudy z Hohenbergu
      • Přemysl Otakar 6.5.1288-19.11.1288
      • Václav III. 6.10.1289-4.8.1306, vládl 1305-1306
        m. Viola Těšínská †21.9.1317, dcera Měška I. Těšínského, matká neznámá
      • Anežka 6.10.1289-po 1292
      • Anna 15.10.1290-3.9.1313
        m. Jindřich Kotutanský
      • Eliška 20.1.1292-28.9.1320
        m. Jan Lucemburský
      • Guta 4.3.1293-3.8.1294
      • Jan 26.2.1294-1.3.1294
      • Jan 21.3.1295-6.12.1296
      • Markéta 21.2.1296-8.4.1322
        m. Boleslav Břežský a Lehnický †20/21.4.1352
      • Guta *†21.5.1297

      m2. Eliška Rejčka 1.9.1288-18.10.1335, dcera Přemysla II. Velkopolského a Richenzy Švédské
      • Anežka 15.6.1305-před 4.1.1337
        m. Jindřich Javorský

      milenka
      • Jan Volek †27.9.1351
    • Markéta před 1285-?

    milenka Anežka z Kuenringu, řečená Palceřík
    • Mikuláš Opavský 1255/6-1318
    • Anežka před 1260-?
    • Eliška před 1260-?

    milenka
    • Jan †26.8.1296
  • Božena (Beatrix) †25.5.1270
    m. Ota III. Braniborský
  • Anežka †10.10.1268
  • neznámá dcera †před 1248

Jan Hus

22. února 2008 v 18:31 | jááá =)

Jan Hus
(?1371 - 6.7.1415)

"Vůdčí postava české reformace"

Jan Hus
Jan Hus, český církevní reformátor, vůdčí osobnost české reformace, kněz, jenž je za své učení nakonec upálen na hranici jako kacíř, přichází na svět (někdy) v roce 1371, a to nejspíše v jihočeském Husinci u Prachatic v chudé poddanské rodině.
Vzdělání získává Hus nejprve na městské škole v Prachaticích, od roku 1390 pak studuje v Praze, na artistické fakultě tamní, Karlem IV. Lucemburským (viz Karel IV. Lucemburský) nepříliš dávno založené, univerzity (jeho spolužákem je mimo jiné Jakoubek ze Stříbra {viz ze Stříbra, Jakoubek}) - v roce 1393 se pak Hus stává bakalářem a v roce 1396 mistrem svobodných umění. Zároveň Jan Hus studuje i teologii - v roce 1396 se stává bakalářem teologie.
Od roku 1398 Jan Hus začíná na pražské univerzitě, na artistické fakultě, sám přednášet, v roce 1400 pak dosahuje kněžského svěcení. V letech 1401-02 pak Jan Hus stojí v čele artistické fakulty pražské univerzity jako její děkan, v letech 1409-10, po vydání Kutnohorského dekretu králem Václavem IV. Lucemburským, přitom působí jako rektor celé univerzity.
Husova kariéra kazatelská začíná ještě na konci 14. století, kdy káže v kostele sv. Martina v Praze, nicméně, do povědomí těch nejširších lidových mas se dostává až po roce 1402, kdy začíná kázat v Betlémské kapli na Starém Městě pražském (ta patří ve své době k největším církevním prostorám v Evropě, dokáže pojmout i tři tisíce posluchačů) - jeho kázání, v nichž žádá nápravu a očistu církve, brojí proti hromadění majetku církví, proti svatokupectví, tj. obchodu s odpustky či proti rostoucímu vlivu církve na světskou politiku (Jan Hus je výrazně ovlivněn učením oxfordského profesora J. Viklefa), jsou brzy hojně navštěvována obyvatelstvem všech vrstev.
Svým učením (a to především jeho částí, požadující, aby světská moc byla oprávněna zbavit církev jejího majetku) si Jan Hus získává podporu těch nejvyšších míst - Jan Hus je podporován samotným králem Václavem IV. Lucemburským, který pak v roce 1409 vydáním Dekretu kutnohorského> zajistí na pražské univerzitě hlasovací převahu české straně nad stranou německou - Jan Hus se pak stává do roku 1410 rektorem univerzity, němečtí mistři z pražské univerzity odcházejí a uchylují se do zahraničí.
Husův úspěch je ale pouze dočasný - již v roce 1410 se proti němu obrací česká církevní hierarchie, která si na papeži vymůže bulu, kterou je zakázáno šířit Viklefovo učení - Jan Hus se odmítne podřídit, odmítne se též dostavit k římské kurii, kam je předvolán - papežská kurie pak Husa uvrhne do klatby.
V této době ale Jana Husa chrání stále ještě král Václav IV. - na jaře roku 1412 ale královská ochrana končí: když se Jan Hus otevřeně postaví proti novému prodeji odpustků (z nichž kyne pro krále zisk), je podpora krále ztracena. Následně je nad Prahou vyhlášen interdikt - Jan Hus je sám v nejvyšší klatbě, Betlémská kaple má být zbořena.
V této situaci Jan Hus odchází na venkov, kde pak žije pod ochranou svých příznivců z řad šlechty - nejprve žije Hus na Kozím hrádku nedaleko Sezimova Ústí, později pak přechází na hrad Krakovec u Rakovníka.
Na venkově pak vznikají ty nejvýznamnější Husovy (česky psané) spisy teologické - v roce 1413 "Knížky o svatokupectví", kde Hus napadá především obchod s odpustky, ve stejném roce vzniká i "Postilla" (tj. "Vyloženie sv. čtení nedělních"), dnes nejrozšířenější Husovo dílo, a "Výklad Viery, Desatera a Páteře".
V této době vznikají i nejvýznamnější latinsky psané Husovy spisy, a to spisy "De sex erroribus" (známé spíše pod českým "O šiesti bludech") a "De ecclesia" ("O církvi", 1413), kde Jan Hus polemizuje s oficiálními církevními kruhy, když za pravou křesťanskou církev označí nikoliv církev jako instituci, nýbrž společenství věřících, řídících se Božím zákonem.
Je třeba ještě poznamenat, že Jan Hus se významně zasloužil i o vývoj českého jazyka jako takového - vědom si toho, že český (mateřský) jazyk, je potřeba přiblížit více potřebám lidu, zjednodušuje jeho pravopis a zavádí do něj interpunkční znaménka. Často je Husovi připisováno autorství spisu "De orthographia Bohemica" ("O pravopise českém").
Z hradu Krakovce pak Jan Hus v říjnu roku 1414 odjíždí (vyzván k tomu římskoněmeckým králem Zikmundem Lucemburským {viz Zikmund Lucemburský}) na církevní koncil, svolaný do Kostnice, aby obhájil své učení - měsíc nato, v listopadu 1414, je Jan Hus v Kostnici zatčen a uvězněn, v následném soudním procesu, v němž je vyzván, aby své učení odvolal (a on jej neodvolá), je pak prohlášen za kacíře a odsouzen k trestu smrti upálením.
Trest je pak vykonán 6. července roku 1415 na hranici před městskými hradbami Kostnice, Husův popel je rozptýlen do řeky Rýn.
Po Husově smrti pak vliv jeho učení v českých zemí vzrůstá, o několik let později pak propuká husitská revoluce, která na dlouhou dobu zcela změní poměry v celé Evropě.



Karel IV.

22. února 2008 v 18:31 | jááá =)

Karel IV. Lucemburský
(14.5.1316-29.11.1378)

"Otec vlasti"

Karel IV.
Karel IV. Lucemburský, nejvýznamnější evropský panovník pozdního středověku, římský císař a český král, přezdívaný "Otec vlasti", nejstarší syn Jana Lucemburského (viz Jan Lucemburský) a Elišky Přemyslovny, přichází na svět jako Václav 14. května roku 1316 v Praze.
V roce 1323 je malý Václav, v souladu s lucemburskou tradicí, poslán na vychování k francouzskému královskému dvoru, kde při biřmování přijímá jméno Karel. V Paříži Karel získává rozsáhlé vzdělání, na tehdejší dobu je mimořádná jeho znalost jazyků - budoucí císař a král hovoří německy, francouzsky, latinsky, italsky, na prvním místě ale vždy uvádí češtinu.
V letech 1330-1331 pobývá Karel IV. v Lucembursku, v letech 1331-1333 působí jako zástupce svého otce v severoitalské lucemburské signorii.
Od podzimu roku 1333 Karel IV. spravuje České království místo nepřítomného otce a od roku 1334 vykonává úřad moravského markraběte.
Od počátku čtyřicátých let je Karel IV. favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi - i proto je pražské biskupství v roce 1344 povýšeno na arcibiskupství a je zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 je pak Karel hlasy pěti kurfiřtů z volen ve Rhens na Rýně římským králem.
Českým králem se Karel IV. Lucemburský stává o rok později, po smrti svého otce - 26. srpna je králem zvolen a 2. září je pak korunován. K této příležitosti dává Karel zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se pak podílí i na formulování korunovačního řádu.
Po smrti císaře Ludvíka Bavora je České království uznáváno jako centrum římskoněmecké říše a jako takové je i náležitě zvelebováno - Praha se stává Karlovým sídelním městem, je založeno Nové Město pražské (1348) a je budován i nový pražský kamenný most(dokončen 1357, dnes Karlův most). Též je Karlem založen hrad Karlštejn, kde jsou pak uloženy říšské korunovační klenoty.
Dne 7. dubna roku 1348 učiní Karel IV. Lucemburský řadu významných aktů, týkajících se poměru českých zemí vůči říši stejně jako vztahů jednotlivých zemí České koruny navzájem - k zemím koruny české jsou přičleněna slezská knížecí a Horní Lužice, v roce 1368 Dolní Lužice a v roce 1373 Braniborsko.
Ve stejný den, tedy 7. dubna roku 1348, zakládá Karel IV. v Praze vysoké učení, nejstarší univerzitu na sever od Alp.
Dne 6. dubna roku 1355 je Karel v Římě korunován římským císařem a ve stejném roce se pokusí vydat nový zemský zákoník "Majestas Carolina", návrh však musí stáhnout pro odpor panstva.
Koncem roku 1356 pak císař Karel IV. vydává dokument Zlatá bula Karla IV., zákoník, který bude platit ve Svaté říši římské až do roku 1806.
Jako vladař se Karel IV. chová většinou racionálně a cílevědomě, nezřídka s potřebnou dávkou lsti - ve vlastní rodině se ale chová dosti odlišně: především pak nepřiměřeně zbožňuje svého prvorozeného syna Václava, snad i proto, že tento dědic jeho trůnu (v roce 1376 ho Karel prosazuje na trůn římského krále) přichází na svět až po dvou dcerách.
Karel IV., jak již bylo řečeno, je velkým vzdělancem - dodnes je znám jeho vlastnoručně sepsaný životopis "Vita Caroli", v němž jsou vylíčena velmi živě jeho dobrodružství v severní Itálii na počátku třicátých let čtrnáctého století. Životopis je nakonec doveden až k roku 1340. Karel IV. též píše "Život svatého Václava" (viz sv. Václav) a řadu teologických a právních spisů, všechny latinsky. Za své vlády též podporuje dějepisectví ve snaze oslavit svoji vládu, ale též její přemyslovské kořeny.
Co se týče osobního života, Karel IV. je celkem čtyřikrát ženat - poprvé s Blankou z Valois (viz Blanka z Valois), s níž má dvě dcery, Markétu a Kateřinu, podruhé s Annou Falckou (viz Anna Falcká), s níž má syna Václava, svého následníka. Třetí Karlovou ženou se pak stává Anna Svídnická (viz Anna Svídnická), která mu porodí Alžbětu a Václava, a čtvrtou pak Alžběta (Eliška) Pomořanská, se kterou má Annu, Zikmunda (viz Zikmund Lucemburský), Jana Zhořeleckého, Karla, Markétu a Jindřicha.
Význam Karla IV. Lucemburského je pro české země obrovský - za jeho vlády se České království stává středobodem Evropy, Praha je sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívá neobyčejný rozvoj hospodářský, umělecký i kulturní. Již Karlovi současníci jsou si jeho významu vědomi - v pohřební řeči po své smrti 29. listopadu roku 1378 je pak císař Karel IV. Lucemburský poprvé nazván Otcem vlasti.
Karel IV. je pohřben v královské hrobce, kterou nechává sám postavit v chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) na Pražském hradě.



Buddha

22. února 2008 v 18:30 | jááá =)

Buddha
(?564/3 př. n. l. - ?484/3 př. n. l.)

"Procitnuvší"

Buddha
Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gótamovec, "otec" jednoho ze čtyř nejrozšířenějších duchovních proudů lidstva, hluboce humanitní světonázorové filozofie, buddhismu, přichází na svět někdy kolem roku 564 či 563 př. n. l. (théravédská tradice uvádí 623 př. n. l.), prý za úplňkové noci měsíce Dvou větví (zhruba druhá polovina dubna až první polovina května), v rodině Šuddhódana, voleného krále kmenové republiky Šákjů.
Buddha, princ Siddhártha, vyrůstá v bohatství a přepychu a je vychováván otcovou druhou manželkou Mahápradžápatí Gótamovnou, sestrou Buddhovy matky, Májy, která sedm dní po jeho narození umírá.
Od svých sedmi let je princ Siddhártha vzděláván ve čtyřiašedesáti vědách a uměních (kaládžňána).
Když pak dosáhne věku šestnácti let , vyvstává před ním otázka sňatku - v této otázce se pak historické prameny různí, ale zdá se, že si Siddhártha postupně vezme tři manželky. První je Gópa, "pastýřka", o které se dnes neví téměř nic a která mu neporodí žádné dítě, druhou je Jašódhara, "přinášející slávu" - ta mu porodí syna Ráhulu. Jméno třetí manželky, existovala-li vůbec, není známo.
V den svých devětadvacátých narozenin, v noci, se vzdává princ Siddhártha svého bohatství, přepychu a rodiny a odchází z domova a ve Vaišálí vstupuje jako učedník do školy Arády Kálámy. Není ale spokojen, a tak od něj odchází. Po tomto odchodu se Siddhártha usazuje na Supím vršku (Grdhrakúta) u Rádžaghry. Stává se žákem Udraky či Rudraky Rámaputry, ale ani u něj není spokojen a odchází. S pěti Rámaputrovými učedníky se pak usazuje nedaleko Uruvilvy.
Tady začíná poměrně dlouhé období Siddhárthovy nejpřísnější askeze po způsobu jiných mlčenlivých mnichů (muni), žijících v bezdomoví.
Pak ale Siddhártha poznává, že tento způsob hledání podstaty existence světa i sebe sama nemá smysl, že je jedině důkazem marnosti a nesmyslnosti sebetrýznění a askeze - rozhodne se tedy ihned obnovit své tělesné síly a zdatnost a opouští (je tomu právě šest let, co opustil rodné město Kapilavastu) své druhy, kráčeje k rozložité smokvoni (Ficus rerukkha), která se pak stane jeho "stromem procitnutí".
K Siddhárthovu procitnutí pak dojde v úplňkové noci měsíce dvou větví roku 524 nebo 523 př. n. l., když princ projde pod smokvoní čtyřmi stupni (či stavy) meditace (dhjána). Z pramenů vyplývá, že procitnutí předpokládá přijetí tří "vědění" či "vědomostí" (vidja), a to - pochopení podstaty řetězce převtělování, pochopení čtyř vznešených (ušlechtilých) pravd a pochopení způsobu (metody), jak se vymanit z "vlivů", to jest z pout, jež se ke koloběhu převtělování vztahují.
Celých sedm dní pak Siddhártha, nyní již Buddha ("Procitnuvší"), pod smokvoní zůstává, poté se vznese do prostoru, ujistí dosud pochybující bohy (déva) o svém velkém úspěchu a odebere se kamsi na severovýchod, kde pak týden kontempluje aniž mrkne okem - na památku této Buddhovy kontemplace (samápatti) tam prý je pak zbudována Svatyně nemrkajících očí (animišalóčanačaitja).
Třetí týden po "procitnutí" pak Buddha tráví procházením se zlatem zdobeným ochozem, stvořeným prý pro něj samotnými bohy (tento ochoz pak prý vidí ještě čínský buddhistický poutník Süan-cang v 7. století).
Čtvrtý týden stráví Buddha na severozápadě (tady mu prý bohové staví dům z drahokamů, ratnagrha) a přemítá o díle, které hodlá započít - věští sám sobě a už předem si v duchu sestavuje svá budoucí kázání a řeči.
Pátý týden po "probuzení" stráví Buddha meditací pod Adžapálovým stromem na břehu řeky Nairaňdžany.
V šestém týdnu pak pokračuje v meditacích u jezera Mučilinda, kde ho před dlouhotrvajícím deštěm chrání jezerní had téhož jména, jenž ho ovine svým tělem a zakryje ho svojí kobří kápí.
Sedmý týden Buddha pobývá pod královským stromem rádžájatana (Buchanania latifolia), ve kterém sídlí král víl a skřítků. Ve stejný čas jdou prý kolem stromu dva kupci, Trapuša a Bhadrika, které Buddha ihned poučí. Oba dva nato přijímají jeho učení a stávají se tak vlastně prvními buddhistickými bratry laiky (upásaka).
Tehdy si Buddha též vzpomene na svých pět společníků od řeky Nairaňdžany - uvidí, že jsou zrovna poblíž Váránasí a zamíří tedy jejich směrem. Setkává se s nimi ve vesnici Sáranganátha v Antilopím háji a sdělí jim, že je "tak(vpravdě)dospěvší" (Tathágata) a "procitnuvší" (Buddha). Pak jim sdělí, že prohlédl jejich úmysl nepozdravit ho, a že jim přichází zvěstovat pravdu, kterou hledali společně a kterou objevil nakonec sám. V noci pak svým společníkům vysvětlí, proč zanechal askeze, která nevede ke kýženému cíli, k "poznání", a nemá tedy smysl, a vyloží jim čtyři ušlechtilé pravdy (árjasatja).
Tímto svým prvým kázáním roztočí Buddha "koleso držma" (dharmačakrapravartana), tedy "koleso" svého učení - tímto okamžikem vzniká mnišská obec (sangha) a buddhismus se začíná pomalu šířit Indií a posléze i mimo ni.
Když je Buddhovi devětasedmdesát let, vydává se s velkou skupinou mnichů z Rádžagrhy na cestu severozápadním směrem, aby opět ukázal svoji nauku. Po čase dospěje až ke břehu řeky Gangy, ke vsi Pátaligrámě, kde Adžátašatruův hlavní rádce Varšákára právě řídí budování velké pevnosti proti Vrdždšiům. Buddha pevnosti předpoví velkou budoucnost - a opravdu, kolem pevnosti brzy vzniká velké město Pátaliputra.
Ve vesnici Vénugrámě u Vaišálí náhle Buddha onemocní prudkou úplavicí. Když se poněkud zotaví, kráčí se svojí skupinou dál směrem na Kušinagaru. V Pápě ho laický buddhista kovář a kovotepec Čunda pozve na hostinu, po níž se Buddhův zdravotní stav prudce zhorší - Buddova cesta ale přerušena není.
Nedaleko před Kušinagarou je pak již Buddha velmi vyčerpán chorobou i únavou - v šálovém háji (Shorea robusta) mu Ánanda upraví lůžko mezi dvěma kmeny. Tak uplyne večer a větší část noci - v poslední noční hlídce (prahara) té úplňkové noci měsíce Dvou větví roku 484 či 483 (podle théravédské tradice roku 534) př. n. l. Buddha umírá.
Poté je jeho tělo umyto, oděno do smutečního rubáše a spáleno na pohřební hranici ze vzácných vonných dřevin. Buddhovi ostatky jsou rozděleny na osm dílů, z nichž po jednom obdrží král Adžátašatrů, Šákjové, Liččhaviové, Bulakové, Kraudjové, bráhmani z Višnudvípy, Jižní Mallové z Pápy a Severní Mallové z Kušinagary.



Matka Tereza

22. února 2008 v 18:29 | jááá =)

Matka Tereza
(27.8.1910-5.9.1997)

"Nejznámější misionářka 20. století"

Matka Tereza
Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu, patrně nejznámější misionářka dvacátého století, zakladatelka řeholního řádu Misionářky milosrdenství, přichází na svět 27. srpna roku 1910 jako nejmladší dcera úspěšného obchodníka v makedonské (tehdy albánské) Skopji, dcera, která se již ve svých dvanácti letech rozhodne, že se stane řeholnicí, řádovou sestrou a kterou již tehdy více než Evropa přitahují země Orientu.
Když balkánské války, a poté i první válka světová, změní politickou mapu světa a Skopje se najednou ocitá v Makedonii, rozptýlí se rodina Bojaxhiuvých po světě - Agnes se ocitá v Irsku, kde ve svých osmnácti letech vstupuje do řádu loretánských sester - důvodem je hlavně to, že řád vyvíjí své aktivity hlavně v Indii, v zemi, jež ji mocně přitahuje.
Po krátké přípravě v Dublinu odjíždí pak Agnes ve svých devatenácti letech do vysněné Indie odjíždí - v Dárdžilingu pak skládá slib novicky a přijímá jméno, pod kterým ji později pozná celý svět - Tereza. V Dárdžilingu pak sestra Tereza vyučuje na misionářské dívčí škole zeměpis, a protože je nadprůměrně nadaná a má vynikající organizační schopnosti je jí brzy svěřeno vedení Vyšší misijní školy St. Mary´s High School v Kalkatě.
V roce 1946, když pocítí, že jí práce ve škole nepřináší již uspokojení, sestra Tereza opustí loretánský klášter a začíná se věnovat nejchudším a umírajícím. O další tři roky později, když je kolem ní soustředěno již mnoho mladých dívek, zakládá Tereza kalkatský řeholní řád nazvaný Misionářky milosrdenství (někdy nazývaný též Misionářky lásky či řád milosrdenství).
Vatikán uzná nový řád, řídící se františkánskými principy 7. října roku 1950 (dnes je Misionářek milosrdenství kolem tří tisíc a pracují ve více než 500 nemocnicích, útulcích pro chudé a umírající atd., ve více než sto zemích světa).
Terezin řád má přísný režim - jeho členky vstávají již ráno o půl páté, následuje ranní modlitba v pět, v šest se pak sestry shromažďují na mši v prosté kapli. Po mši některé snídají, jiné se pouštějí do každodenního rituálu praní sárí. Sestry řádu nevlastní žádný majetek, vedou asketický život bez nejmenšího pohodlí a zábavy.
Nový řád brzy začíná být známý - Tereza začíná zakládat útulky. Prvním je útulek pro umírající, sestry řádu při svým cestách po Kalkatě doslova sbírají po ulicích umírající, aby jim dali možnost zemřít v alespoň trochu důstojných podmínkách, následuje útulek pro sirotky a opuštěné děti, následují nemocnice a školy. Zpočátku neznámá řeholnice dokáže během několika roků vyvinout obrovské úsilí a odvést neobyčejnou organizační práci.
Za tuto a jinou práci je sestra Tereza oceněna - v roce 1979 se stává laureátkou Nobelovy ceny míru.
Sestra (Matka Tereza, jak se jí začne později říkat) toho pak za svůj život udělá opravdu hodně - po rozšíření řádu za hranice Indie, do takřka celého světa, navštěvuje bolavá místa planety, navštíví např. osadu, kam jsou přesídleni lidé, kterým vzala domovy černobylská havárie, je i v obleženém Bejrútu, kde zachraňuje děti ohrožené válkou - nakonec jich v rozvalinách města najde, zmrzačených a nemocných, na šedesát a všechny se jí je podaří evakuovat do bezpečí.
Je to málo nebo hodně - šedesát zachráněných dětí? Matka Tereza na tuto otázku odpovídá: "Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám..."
V roce 1985, při oslavách čtyřicátého výročí založení OSN, má premiéru dokumentární film s prostým názvem "Matka Tereza". Film vzniká pět let, jeho autorky, známé americké dokumentaristky Ann a Janette Petrioovy (slovem dokument doprovází David Attenborough), zachycují ta nejzbídačenější místa naší planety - Etiopii vysílenou hladomorem, Guatemalu po ničivém zemětřesení, otřesné brlohy na okrajích zářivých velkoměst - všude tady se snaží Matka Tereza pomáhat.
Matka Tereza ale nemá jen příznivce a obdivovatele - v roce 1996 je natočen film s provokativním názvem "Matka Tereza: Anděl pekla", v němž je obviňována ze solidarity s diktátorskými režimy, kterým prý dovoluje, aby se za příspěvky na její útulky hřáli v její popularitě. Po filmu pak následuje knižní verze Christophera Hitchense, v níž autor kritizuje nedostatečnou lékařskou péči o nemocné a umírající v domech řádu milosrdenství, údajné snahy Matky Terezy získávat své pacienty pro křesťanskou víru, její odmítání potratů a antikoncepce a již zmíněné styky s diktátorskými režimy...
Matka Tereza a Česká republika - k tomu lze říci snad jen to málo, že Matka Tereza přijíždí do českých zemí třikrát. Poprvé ještě za socialistického Československa, v roce 1984, kdy ji pozve kardinál Tomášek (viz Tomášek, František), podruhé pak v roce 1990, kdy je v Československu na pozvání prezidenta Václava Havla (viz Havel, Václav). Téhož roku získává v Praze 6, v ulici Na Zátorce jednopatrovou vilu pro zřízení útulku svého řádu. Naposledy pak Matka Tereza navštěvuje Československo (tehdy už Českou a slovenskou federativní republiku) v roce 1992, kdy její sestry zakládají útulek v Bratislavě - Rači.
V roce 1996 se Matka Tereza, těžce nemocná (má voperovaný kardiostimulátor a za sebou několik infarktů myokardu) a unavená stářím, rozhodne předat vedení řádu některé zástupkyň. Po dvouměsíční poradě nakonec sestry generální kapituly řádu zvolí za novou představenou řádu třiapadesátiletou sestru Nirmalu, bývalou hinduistku, která konvertovala ke katolictví.
5. září roku 1997 pak Matka Tereza umírá - v Indii je ihned vyhlášen státní smutek, vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Tělo zesnulé je pak vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše - rozloučit se přijdou statisíce lidí.
V sobotu 13. září je Matka Tereza pohřbena - osm indických vojáků vynáší z chrámu její tělo zabalené do státní vlajky na dělovou lafetu, stejnou, která před padesáti lety převážela tělo Mahátmy Ghándhího. Pohřebního úřadu se pak účastní na dvacet tisíc hostů.



Ema Destinnová

22. února 2008 v 18:29 | jááá =)

Ema Destinnová
(26.2.1878 - 28.1.1930)

"Božská Ema"

Ema Destinnová
Ema Destinnová (vlastním jménem Emílie Kittlová), česká světově proslulá operní pěvkyně (sopranistka), ve své době jedna z největších operních hvězd vůbec, přichází na svět 26. února roku 1878 v Praze v zámožné rodině (její otec finančně podporuje mimo jiné spisovatele J. Nerudu či malíře V. Brožíka).
Vzdělání získává Ema Destinnová nejprve na pražské Vyšší dívčí škole, po jejím absolvování pak začíná studovat zpěv (kterému se věnuje zároveň s hrou na housle a na klavír již od dětství) u Marie Loewe-Destinnové - v její péči stráví Ema celých pět let, jako výraz vděku pak přijímá za svůj umělecký pseudonym jméno Destinnová.
Po odchodu od Loewe-Destinnové studuje od roku 1893 Ema Destinnová herectví v Dramatické škole Národního divadla.
Přes svůj nebývalý pěvecký talent ale Destinnová po svých studiích dlouhé roky nemůže získat odpovídající angažmá - pražským Národním divadlem je několikrát odmítnuta, v Drážďanech (1897) není přijata vinou zákulisních machinací, na scéně Theater des Westens ji odmítnou proto, že prý není dostatečně pohledná - teprve v roce 1898 získává pak Ema Destinnová své první stálé angažmá, a to v Královské dvorní opeře v Berlíně - na jejím pódiu pak zažije svá první velkolepá vystoupení, svým podáním Santuzzy v Mascagniho opeře "Sedlák kavalír" či Carmen ve stejnojmenné opeře G. Bizeta (viz Bizet, Georges) si získává na svoji stranu okouzlené berlínské publikum.
V Berlíně Ema Destinnová stráví celých deset let, během nichž vystupuje pohostinsky i na mnoha dalších evropských operních scénách - v londýnské Covent Garden (tady se seznamuje se svým budoucím blízkým spolupracovníkem E. Carusem), v Paříži (tady vystupuje ponejvíce s operní hvězdou té doby K. Burianem) a jinde. Od roku 1901 Ema Destinnová též vystupuje na scéně pražského Národního divadla (v roce 1908 je jmenována čestnou členkou jeho souboru).
V roce 1908 začíná patrně neúspěšnější období života E. Destinnové - v tomto roce začíná její osmileté působení ve Spojených státech amerických, v newyorské Metropolitní opeře - mimo jiné, v roce 1909 zde zazní v jejím podání vůbec poprvé "Prodaná nevěsta" B. Smetany (zpívá roli Mařenky).
Americké období v životě Emy Destinnové je obdobím její úzké spolupráce s těmi nejslavnějšími osobnostmi hudby té doby - na jevišti se Destinnová střetává téměř výhradně s E. Carusem, Pucciniho a Verdiho opery, v nichž nejčastěji vystupuje, řídí dirigent A. Toscanini, sám Puccini pro Destinnovu píše operu "Děvče ze zlatého západu", operu, která se po svém uvedení stává okamžitě hitem (Destinnová ztvárňuje postavu Minnie).
V roce 1916, v době bojů první světové války, se Ema Destinnová vrací do Čech - po návratu je pak rakouskými úřady obviněna s protirakouských postojů a styků s protirakouským odbojem, je pod policejním dohledem a má zakázáno vycestovat do zahraničí - v této situaci Ema Destinnová opouští Prahu a uchyluje se na zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kde žije v ústraní.
Teprve v roce 1918 se Ema Destinnová vrací na operní jeviště, po skončení první světové války pak působí v pražském Národním divadle, zároveň se snaží opět (a nepříliš úspěšně) získat angažmá v zahraničí (v newyorské metropolitní opeře působí ještě v letech 1920-21, v londýnské Covent Garden v roce 1919).
V roce 1923 se Ema Destinnová vdává, jejím manželem se stává důstojník československé armády J. Halsbach - nato se Ema Destinnová vzdává své pěvecké kariéry, odchází z Národního divadla a odchází již natrvalo do Stráže nad Nežárkou, kde se pak věnuje literární činnosti: během několika let pak vzniknou romány "Ve stínu modré růže" či "Dr. Casanova".)
Ve stráži nad Nežárkou Ema Destinnová i umírá, a to 28. ledna roku 1930, její ostatky jsou uloženy v Praze na vyšehradském Slavíně



Galileo Galilei

22. února 2008 v 18:28 | jááá =)

Galileo Galilei
(15.2.1564 - 8.1. 1642)

"Zakladatel moderní mechaniky"

Galileo Galilei
Galileo Galilei, italský fyzik, matematik, astronom a filozof, bořitel ve své době stále ještě nepřekonané aristotelovské mechaniky a tedy zakladatel mechaniky moderní, přichází na svět 15. února roku 1564 v italské Pise v patricijské rodině.
V mládí Galileo Galilei studuje na univerzitě v Pise (otec touží mít ze syna lékaře), nicméně studia nedokončí (z finančních důvodů) - v roce 1589 nicméně přesto dostává na univerzitě v Pise místo profesora (vyučuje matematiku) - roce 1592 pak Galileo Galilei z rodné Pisy odchází do Padovy, kde se stává profesorem tamní univerzity (na tomto postu pak bude působit až do roku 1610).
Své první pokusy z oblasti fyziky (Galilei je průkopníkem experimentu ve vědeckém bádání) koná Galileo Galilei již za svého působení v Pise - zabývá problematikou volného pádu a prokazuje, že aristotelovská mechanika, tvrdící, že různě těžké předměty padají k zemi různou rychlostí, se mýlí - Galilei prokáže, že všechna tělesa padají k zemi rychlostí stejnou, ať již je jejich hmotnost jakákoli: rozdíl v rychlostech jejich pádu je způsoben jedině a pouze třením vzduchu (podle tradice Galilei své pokusy vykonává tak, že předměty shazuje s pisánské šikmé věže).
Za pobytu v Padově pak vznikají nejdůležitější Galileovy objevy z oblasti mechaniky - Galileo Galilei přesně formuluje zákon setrvačnosti (tento pojem je aristotelovské mechanice neznámý), je též autorem principu nezávislosti a skládání pohybů.
Nicméně, přestože Galileovy objevy v oblasti obecné mechaniky znamenají zásadní průlom ve středověkém myšlení, které stále žilo z odkazu díla Aristotelova (viz Aristotelés ze Stageiry), trvalou slávu a známost až do dnešních časů přinášejí Galileovy jeho objevy astronomické - v roce 1610 zkonstruuje vlastní dalekohled, kterým pak pozoruje měsíční krátery (do té doby je měsíc považován za hladké, kulaté těleso), skvrny na povrchu Slunce a jeho rotaci, Venušiny fáze či Mléčnou dráhu (v ní objevuje značné množství hvězd). Svým dalekohledem pak Galilei objeví čtyři největší měsíce planety Jupiter.
Především objev Jupiterových měsíců, fází planety Venuše a rotace Slunce pak vede Galilea k tomu, že se veřejně vysloví k uznání heliocentrické soustavy M. Kopernika (podle které Země a ostatní planety obíhají kolem Slunce, narozdíl od teorie soustavy geocentrické, kde je tomu tak, že středem soustavy je Země)(viz Kopernik, Mikuláš) - katolická církev v čele s papežem Pavlem V. se ale postaví ostře proti a Galileo Galilei je donucen v roce 1616 svoji podporu Kopernikovu učení odvolat.
O několik let později se ale situace změní - na vatikánský papežský stolec usedá Galileův přítel, kardinál M. Barberini (jako Urban VIII.) a zdá se, že Kopernikovy teze budou mít větší šanci na své uznání - v tomto ovzduší pak vzniká Galileovo nejslavnější dílo, nazvané "Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo" (Rozprava o dvou největších systémech světa, 1632), v níž Galileo Galilei literární formou předkládá důkazy, obhajující kopernikovskou heliocenrickou soustavu před soustavou geocentrickou, ptolemaiovskou - po vydání knihy a ostré reakci vlivných církevních kruhů je pak Galileo Galilei hned příštího roku obviněn z porušení zákazu podpory Kopernika z roku 1616 a pohnán před inkviziční soud, který jej pak donutí se veřejně teorie heliocentrické světové soustavy vzdát a odsoudí jej k doživotnímu domácímu vězení v Arcetri u Florencie.
Tady pak Galileo Galilei shrne své celoživotní dílo v knize "Matematické rozpravy a pokusy", která pak vyjde v roce 1638 v Holandsku, mimo dosah katolické inkvizice.
Galileo Galilei umírá ve svém domácím vězení 8. ledna roku 1642 - teprve ústy současného papeže Jana Pavla II. (viz Jan Pavel II.) prohlásí katolická církev, že byl inkvizicí pronásledován neprávem.



Isaac Newton

22. února 2008 v 18:27 | jááá =)

Isaac Newton
(25.12.1642 - 20.3.1727)

"Zakladatel klasické mechaniky"

Isaac Newton
Sir Isaac Newton (do šlechtického stavu je povýšen v roce 1705), anglický matematik, fyzik, astronom a filozof, zakladatel klasické mechaniky a objevitel gravitačního zákona, přichází na svět ve Woolsthorpe v hrabství Lincolnshire 25. prosince roku 1642 v rodině statkáře (narodí se po otcově smrti, vychováván je v rodině své babičky).
Vzdělání získává Newton nejprve na vesnické škole ve Skillingtonu (od roku 1649), později pak přechází na školu krále Edvarda VI. do Granthamu (v roce 1954). V letech 1661-65 pak Isaac Newton studuje na Trinity College v Cambridge - největší zájem má o studium díla Euklidova, Koperníkova (viz Koperník, Mikuláš), Descartova, Hobbesova a Keplerova (viz Kepler, Johannes), v roce 1665 pak získává hodnost bakaláře svobodných umění.
Po studiích (a uzavření cambridgeské univerzity v letech 1665-66 v čase morové epidemie v Anglii) se Isaac Newton vrací do rodného Woolsthorpe, kde se pak po dva roky zabývá studiem matematiky, optiky a gravitace (do tohoto období spadá i ona známá historka, kdy podle tradice Isaac Newton údajně objeví gravitační zákon, když mu spadne ze stromu na hlavu jablko...).
V roce 1668 pak Isaac Newton v Cambridge nastupuje na místo profesora matematiky.
O čtyři roky později, v roce 1672 je Isaac Newton přijat za člena londýnské Královské společnosti - v roce 1703 se pak stane jejím prezidentem (v čele Královské společnosti bude stát až do smrti).
V roce 1688 je Isaac Newton přijat za univerzitu do parlamentu, v roce 1695 se stává správcem královské mincovny, v roce 1705 je pak královnou Annou povýšen do šlechtického stavu.
Dílo Isaaca Newtona tvoří základ klasické mechaniky - Newton je autorem tzv. Newtonových pohybových zákonů (zákon setrvačnosti, zákon síly, zákon akce a reakce), které až do nástupu kvantové teorie a teorie relativity jsou třemi základními kameny klasické fyziky - tyto zákony Isaac Newton formuluje ve svém stěžejním díle "Philosophiae naturalis principia mathematica" (Matematické základy přírodovědy, 1687).
Isaac Newton je též objevitelem gravitačního zákona - jeho teorie je rozvinuta v Newtonově díle "De motu Corporum" (O pohybu těles, 1685).
Jako matematik se Isaac Newton spolupodílí s G. H. Leibnitzem na vytvoření diferenciálního a integrálního počtu, je autorem učebnice algebry, věnuje se teorii fluxí, teorii řad atd. V roce 1707 vychází jeho "Arithmetica universalis".
Isaac Newton se jako teoretik i jako experimentátor věnuje též optice - během svých výzkumů objasní rozklad světla a sestrojí v roce 1688 (vylepšený exemplář pošle Královské společnosti v roce 1671) první zrcadlový dalekohled. Newtonovy práce z optiky jsou obsažena v díle "Opticks" (1704).
Po celý svůj život se Isaac Newton zabývá také alchymií.
Sir Isaac Newton, bezdětný a celý život svobodný, umírá 20. března roku 1727 v Londýně, pohřben je ve Westminsterském opatství.



Sigmund Freud

22. února 2008 v 18:27 | jááá =)
SIGMUND FREUD
(1856-1939)

Sigmund Freud
Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, se narodil v roce 1856 ve městě Freiberg, které nyní leží v Československu (Příbor na severovýchodní Moravě, v okrese Nový Jičín - pozn. překl.) ale tehdy patřilo k rakouské říši. Když mu byly čtyři roky, odstěhovali se jeho rodiče do Vídně. Tam potom prožil skoro celý život. Ve škole vynikal a v roce 1881 obdržel diplom na lékařské fakultě Vídeňské univerzity. V dalších deseti letech se věnoval výzkumu ve fyziologii, nastoupil na psychiatrickou kliniku, zabýval se soukromou praxí v neurologii, pracoval v Paříži s věhlasným francouzským neurologem Jeanem Charcotem a také spolupracoval s vídeňským lékařem Josefem Breuerem.
Postupně se vyvíjely Freudovy názory na psychologii. Až v roce 1895 vydal svou první knihu. Studium hysterie, jejímž spoluautorem byl Breuer. Jeho další kniha. Výklad snů, vyšla v roce 1900 a bylo to jedno z jeho nejoriginálnějších a nejvýznamnějších děl. I když se zprvu prodávala velmi pomalu, značně mu vylepšila pověst. Následovala další důležitá díla, a když v roce 1908 přednášel ve Spojených státech, byl již slavný. Roku 1902 zorganizoval psychologický debatní kroužek ve Vídni. Jedním z prvních členů byl Alfred Adler (pocit méněcennosti, vůle k moci, životní styl - pozn.aut.) a o pár let později se k němu připojil Carl Jung. Oba se pak stali světoznámými psychology.
Freud byl ženatý a měl šest dětí. V pozdním věku se u něj projevila rakovina čelisti a od roku 1923 se podrobil víc než třiceti operacím, aby se jeho stav zlepšil. Přesto nadále pracoval a ještě vytvořil závažná díla. V roce 1938 vtrhla do Rakouska nacistická armáda. Dvaaosmdesátiletý Freud byl nucen uprchnout do Londýna, protože byl žid. V dalším roce tam zemřel.
Jeho příspěvek k teorii psychologie byl tak rozsáhlý, že je těžké ho v krátkosti shrnout. Zdůrazňoval obrovský význam nevědomých duševních pochodů v lidském chování. Ukázal, jak takové pochody ovlivňují obsah snů a způsobují běžné nedostatky, jako například přeřeknutí a zapomínání jmen a také nehody vlastní vinou a dokonce nemoci.
Freud vyvinul jako metodu léčení duševních chorob techniku psychoanalýzy. Vyjádřil teorii struktury lidské osobnosti. Také vyvinul nebo zpopularizoval psychologické teorie týkající se kupříkladu úzkosti, obranného mechanismu, kastračního komplexu, vytěsnění a sublimace. Jeho spisy vzbudily velký zájem o teorii psychologie. Mnoho jeho myšlenek bylo a je hodné sporných a od chvíle, kdy je předložil, vyvolávají vzrušené debaty.
Freud asi nejvíc proslul myšlenkou, že příčinou duševních poruch nebo neuróz často bývají potlačené sexuální pudy. (Vlastně to nebyla jeho původní myšlenka, ale ve svých spisech jí dal vědecký podklad.) Také poukazoval na to, že sexuální pudy a touhy začínají již v raném dětství, a ne až v dospívání.
Protože mnoho z Freudových myšlenek je stále velmi polemických, je obtížné hodnotit jeho místo v dějinách. Byl to průkopník s pozoruhodným nadáním přicházet s novými myšlenkami. Jeho teorie (na rozdíl od Darwinových nebo Pasteurových) si však mezi vědci nikdy nezískaly všeobecné uznání a těžko se dá předvídat, kolik z jeho myšlenek nakonec bude pokládáno za správné.
Přestože jsou jeho myšlenky nadále sporné, nelze pochybovat, že Freud je mimořádná osobnost v historii lidského myšlení a vysoko v ní vyčnívá. Jeho názory na psychologii zcela změnily naši koncepci lidského vědomí a mnoho myšlenek a pojmů, které zavedl, se běžně používá dodnes. Například id (ono), ego (já), superego (nadjá), oidipovský komplex a přání smrti.
Je pravda, že psychoanalýza je nesmírně nákladný způsob léčby a že často selhává. Ale také je pravda, že tato technika měla mnoho úspěchů. Možná budoucí psychologové dospějí k závěru, že potlačené sexuální pudy hrají v lidském chování menší roli, než mnoho Freudových následovníků tvrdí. Zato však tyto pudy určitě hrají větší úlohu, než se domnívala většina psychologů před Freudem. Podobně je nyní většina psychologů přesvědčena, že rozhodující roli v lidském chování hrají nevědomé duševní pochody, což se před Freudem velice podceňovalo.
Freud jistě nebyl první psycholog a časem nejspíš nebude považován za toho, jehož myšlenky jsou nejsprávnější. Přesto to byla jasně nejvlivnější a nejvýznamnější osobnost ve vývoji moderní teorie psychologie a vzhledem k ohromnému významu tohoto oboru si určitě zaslouží být do tohoto seznamu zařazen.

Albert Einstein

22. února 2008 v 18:26 | jááá =)

Albert Einstein

Albert Einstein se narodil 14.3.1879 v bavorském Ulmu a zemřel 18.4.1955 v Princetonu. Jeho celoživotním krédem bylo: "Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to."
Svůj život zasvětil vědě, přičemž usiloval o to, aby její výsledky sloužily lidstvu, pokroku a míru. Byl proto některými nazýván "Koperníkem 20.století", nyní pak největším fyzikem všech dob a je mu přiznáváno nesmírné nadání, pracovitost a skromnost.
Ve škole byl Albert zcela průměrným žákem, nikdy však neměl problémy s matematikou a fyzikou, jak se mnohdy zmiňuje. Jeho slabinami bylo učení se cizím jazykům. V patnácti letech ovládal matematiku tak, že v jejích hodinách v mnohém předstihl svého profesora.
V roce 1900 měl již po vystudován curyšské univerzity v ruce diplom inženýra. V patentovém úřadu v Bernu získal Einstein místo referenta nižší kategorie. I zde přemýšlel o fyzikálních problémech.
V roce 1905 publikoval šestadvacetiletý Einstein studii o elektrodynamice pohybujících se těles, v níž vyslovil své objevné názory o speciální teorii relativity. Také se pokusil ozřejmit příčiny rozporu mezi mechanikou a elektromagnetickou teorií. Dokazoval, že newtonovská mechanika neplatí pro rychlosti blízké rychlosti světla a že je třeba opustit klasickou představu o absolutním neměnném času a prostoru.
Poté nastaly spory kolem podstaty světla, zda má povahu proudících částic nebo vln. Einstein se později přiznal, že na otázku, co by se stalo, kdyby se někdo pokusil dostihnout světelný paprsek, myslel už od svých šestnácti let. Byla to hádanka, která vyústila ve speciální teorii relativity. Když se rychlost světla nechce sčítat s jinou, znamená to, že je konstantní a hraniční. Žádný jev nemůže probíhat rychleji, světelný paprsek nelze dohonit. Poletíme-li za ním rychlostí o něco menší, třeba 290 000 km/s, nebude se od nás vzdalovat rychlostí 10 000 km/s, ale svou konstantní rychlostí 300 000 km/s.
Na sklonku března 1911 už byl Albert Einstein se svou rodinou v Praze, kde začal působit na fakultě teoretické fyziky. Od speciální teorie se dostal k obecné teorii relativity, kterou zveřejnil roku 1916. Promýšlel relativistické gravitační pole i další problémy svého vědního oboru. Během pobytu v našem hlavním městě publikoval další studie, např. o tepelném pohybu molekul, o vlivu gravitačního pole na šíření světla atd.
V roce 1921 mu byla udělena Nobelova cena za fyziku. Tu však nedostal za svou proslulou teorii relativity, ale za objev zákona fotoelektrického jevu.
Albert Einstein vykonal pro lidstvo obrovský kus práce nejen tím, že mu dal 300 vědeckých prací, ale také tím, že se neustále neohroženě zasazoval o trvalý mír na naší planetě.



T.G Masaryk

22. února 2008 v 18:26 | jááá =)

Tomáš Garrigue Masaryk
(7.3.1850-14.9.1937)

"Prezident osvoboditel"

T. G. Masaryk
Tomáš Masaryk, první prezident svobodného Československa , obnovitel československé státnosti po takřka třísetletém období v područí Habsburské monarchie, přichází na svět 7. března roku 1850 v Hodoníně jako syn kočího a kuchařky.
Mladý Masaryk v letech 1864-1865 pracuje jako kovářský učeň, v letech 1865-1872 pak studuje na gymnáziích v Brně a posléze ve Vídni.
V letech 1872-1876 studuje Masaryk na univerzitě ve Vídni, kde na závěr studia získává titul doktora filozofie. Jeho disertační práce nese název "Podstata duše u Platóna".
Následující dva roky pak Masaryk pobývá jako soukromý učitel v Lipsku, kde se setkává s mladou Američankou, Charlottou Garrigue. S ní se pak, při své první cestě do Spojených států amerických, 15. března roku 1878 žení, zároveň připojuje její příjmení ke svému, od této chvíle se pak představuje jako Tomáš Garrigue Masaryk.
V roce 1879 se Masaryk habiltuje spisem "Sebevražda jako hromadný společenský jev moderní civilizace" - následně pak sedm semestrů přednáší na Vídeňské univerzitě jako soukromý docent.
V roce 1881 publikuje Masaryk (německy) svoji revidovanou habilitační práci o sebevraždě, česká verze pak vyjde v roce 1904 pod názvem "Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty".
Následujícího roku, tedy roku 1882, je Masaryk jmenován mimořádným profesorem filozofie na nové české univerzitě v Praze, řádná profesura je mu pak udělena v lednu 1897.
V roce 1883 zakládá Masaryk měsíčník "Athenaeum", časopis věnovaný kritickému pohledu a zkoumání české kultury a vědy, v roce 1885 pak publikuje Masaryk své hlavní filosofické dílo, spis "Základové konkrétné logiky: Třídění a soustava věd", o dva roky později pak vychází tento spis v rozšířené německé verzi.
Léta 1886-1888 jsou v Masarykově životě zajímavá tím, že skupina vzdělanců, sdružená kolem jeho měsíčníku "Athenaeum", odhaluje, že údajně staré rukopisy (známé rukopisy zelenohorský a královédvorský, mající dokládat ranou vyspělost středověké české kultury) jsou pouhými novodobými padělky.
V roce 1887 navštěvuje Masaryk Rusko, kde diskutuje s L. N. Tolstým, kterého pak navštěvuje ještě v letech 1889 a 1910, odmítá přitom Tolstého učení o neodporování zlu.
V roce 1891 je Tomáš Garrigue Masaryk zvolen do vídeňského parlamentu jako poslanec za mladočeskou stranu, k níž se připojuje jako člen skupiny tzv. "realistů" - v roce 1983 se pak poslanec Masaryk svého mandátu vzdává, důvodem je jeho nespokojenost s planým radikalismem mladočechů a s jejich vnitrostranickými půtkami.
Roky 1895-1898 jsou vyplněny v Masarykově životě intenzivní tvůrčí prací, a to prací zasvěcené hlavně českým problémům - Masaryk formuluje své názory na problematiku českých dějin a předkládá český politický program, představuje se přitom jako politický myslitel, jehož názory mají pevný morální a náboženský základ - Masaryk postupně publikuje spisy "Česká otázka" (1895), "Naše nynější krize" (1895), "Jan Hus" (1896), "Karel Havlíček" (1896) a "Otázka sociální" (1898).
V letech 1899-1900, v období tzv. hilsneriády (období antisemitských nálad v českých zemích po dvou soudních procesech s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, obžalovaným z vraždy dvou křesťanských dívek) vede Masaryk kampaň proti rasovým předsudkům, zvláště pak proti pověrám o židovské rituální vraždě.
V roce 1900 Masaryk, společně s některými svými stoupenci ze skupiny "realistů" zakládá novou politickou stranu, nazvanou Česká strana lidová (realistická), a později přejmenovanou na stranu pokrokovou. Masarykova strana ale nemá úspěch, v české politice má jen marginální, okrajový význam.
V roce 1902 cestuje Masaryk podruhé po Spojených států, kde na univerzitě v Chicagu přednáší o české literatuře a historii a o obecných slovanských otázkách.
V roce 1907 se Masaryk stává opět poslancem vídeňského parlamentu, a to za realistickou stranu, k mandátu mu též pomohou sociální demokraté. Poslancem je pak Masaryk až do počátku první světové války, celkem dvě volební období. V této době též Masaryk podniká svoji třetí cestu do Spojených států amerických, na sjezdu náboženských liberálů v Bostonu přednáší o náboženství v Rakousku, při své cestě též navštěvuje mnoho českých krajanů v řadě amerických měst.
V letech 1907-1908 vede Masaryk v parlamentu akci na obranu svobody vědy - hájí rakouského vědce profesora Ludwiga Wahrmunda, pronásledovaného za přednášku o rozporech mezi vědou a církevní doktrínou.
Mezi lety 1909-1911 Masaryk velmi ostře kritizuje, zejména po anexi Bosny a Hercegoviny, zahraniční politiku Rakouska-Uherska, zvláště jeho alianci s Německem - Masaryk též velmi srdnatě hájí jižní Slovany, obžalované z velezrady v procesu v Záhřebu.
V roce 1913 publikuje Masaryk (německy) první dva díly svého rozsáhlého spisu "Rusko a Evropa" (pozn. třetí díl, a to v anglickém vydání, vyjde poprvé až v roce 1967).
Po zahájení bojů první světové války se Masaryk rozhodne pro politickou podporu Spojenců a jejich boje proti Rakousku-Uhersku a Německu - pracovně navštěvuje Itálii, Švýcarsko, Francie a Anglii, v Paříži společně s E. Benešem (viz Benea, Edvard) a M. R. Štefánikem zakládá Československou národní radu, v Rusku a Francii pomáhá formovat československé vojenské jednotky.
V roce 1917 cestuje Masaryk do Ruska, kde po bolševické revoluci konsoliduje československou legii, která je prohlášena za část československé armády ve Francii a má se podle dohody s bolševickou vládou přesunout na západní bojiště.
V roce 1918 přijíždí Masaryk do Spojených států amerických - poté, co Francie a Anglie v podstatě uznávají Československou národní radu za československou vládu, učiní totéž i vláda americká.
Je třeba na tomto místě připomenout, že kdyby nebylo Masaryka, nebylo by ani vzniku samostatného Československa - právě Masarykem vedené zahraniční akce během první světové války a jejich brilantní zakončení ve Spojených státech v říjnu roku 1918, kdy Masaryk sepíše a vydá v amerických listech "Prohlášení československé nezávislosti", jsou těmi rozhodujícími motivy toho, že americký prezident W. Wilson odmítne rakouské snahy o separátní mírové vyjednávání a že vyzve Rakousko-Uhersko, aby respektovalo vůli jím utlačovaných národů svobodně si zvolit politickou budoucnost. Teprve poté, co Rakousko-Uhersko zveřejní, že podmínky prezidenta Wilsona přijímá, vzniká 28. října roku 1918 samostatné Československo, k němuž se pak 30. října Martinskou deklarací připojuje slovenská politická reprezentace.
V Praze je pak Masaryk (v nepřítomnosti) revolučním Národním shromážděním 14. listopadu roku 1918 zvolen prvním prezidentem Československé republiky, a to na dvouleté funkční období. Brzy poté Masaryk publikuje spis "Nová Evropa", nástin poválečné evropské rekonstrukce.
V roce 1920, 27. května, je pak Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem podle nové československé ústavy - do funkce prezidenta je pak zvolen ještě dvakrát, v roce 1927 (27. května) a v roce 1934 (24. května).
V roce 1925 vychází pod názvem "Světová revoluce" Masarykova kniha memoárů a politických a historických úvah o přelomové době, jejímž mezníkem je první světová válka.
V roce 1928 český spisovatel Karel Čapek publikuje první svazek svého díla "Hovory s T. G. Masarykem", díla, v němž ve formě dialogu s Čapkem Masaryk vypráví příběh svého života. V posledním svazku "Hovorů" pak Masaryk vyslovuje své filosofické krédo.
14. prosince roku 1935 Tomáš Garrigue Masaryk ze zdravotních důvodů abdikuje z funkce prezidenta (18. prosince je novým prezidentem zvolen E. Beneš).
14. září roku 1937 pak Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel svobodného Československa v roce 1918 a první jeho prezident, na zámku v Lánech umírá.

Charles Spencer Chaplin

22. února 2008 v 18:25 | jááá =)

Charles Spencer Chaplin
(16.4.1889 - 25.12.1977)

"Věčný tulák Charlie"

Charles Spencer Chaplin
Charles Spencer Chaplin, americký filmový herec, scénárista a producent britského původu, jedna z největších osobností světové kinematografie vůbec a zároveň jedna z největších osobností éry tzv. němého filmu a patrně nejvýznamnější osobnost filmové grotesky první poloviny 20. století, přichází na svět 16. dubna roku 1889 v Londýně v herecké rodině - od svých pěti let pak Chaplin vystupuje ve svých prvních divadelních (pantomimických) představeních.
Dětství a mládí Charlese Chaplina je neradostné - vyrůstá v chudobinci (matka je několikrát hospitalizována na psychiatrické klinice, otec od rodiny odešel), později se pak živí v mnoha různých povoláních: je tiskařem, kamelotem či poslíčkem, nakonec ale nicméně získává angažmá u jedné z londýnských divadelních společností.
Zlom v Chaplinově životě přichází v roce 1914, kdy se s divadelní společností dostává na turné po Spojených státech amerických - získává angažmá ve společnosti M. Senneta, jenž jej jen v roce 1914 obsazuje do třiceti pěti krátkých němých filmů, v nichž Chaplin, poprvé použivší svůj později tak slavný kostým (buřinka, pytlovité kalhoty, ošuntělý kabát, velké, nepadnoucí boty a hůlku), dokonale využívá svůj neobyčejný komický talent - rok 1914 dává vzniknout mimo jiné filmům "Chaplin na automobilových závodech", "Chaplin šťastným otcem", "Chaplin spravuje zuby", "Chaplin v zábavním parku" či "Chaplin banditou".
V roce 1915 Chaplin Sennetovu společnost opouští a přechází ke společnosti Essanay, pro kterou pak natočí během pouhého roku dalších třináct grotesek - např. "Chaplin boxerem" či "Chaplin tulákem" (tady se poprvé objevuje později jedna z ústředních postav dalších Chaplinových snímků, a to "věčný tulák" Charlie).
Mezi roky 1916-1918 pak Charles Spencer Chaplin patří mezi největší hvězdy filmové (němé) grotesky - v tomto období vznikají mimo jiné filmy jako "Chaplin hasičem", "Chaplin v lázních", "Chaplin strážcem veřejného pořádku", "Chaplin na kolečkových bruslích", "Dobrý voják Chaplin" či "Psí život". Od roku 1917 přitom Charles Chaplin točí pro společnost First National.
V roce 1918 pak Chaplin zakládá vlastní filmovou a produkční společnost, o rok později, v roce 1919 pak stojí, společně s několika dalšími slavnými herci té doby, za vznikem společnosti United Artists, v jejíž produkci pak natáčí svá nejslavnější díla - prvním z nich je film "Kid" (1921), Chaplinův první celovečerní snímek, přesahující svým sociálním podtextem tehdejší obvyklou komediální produkci.
Druhým celovečerním snímkem Charlie Chaplina je pak film "Zlaté opojení" (1925), tragikomický snímek, v němž "tulák Charlie" žije svůj život na Aljašce v době zlaté horečky.
V roce 1931 pak přichází na plátna kin Chaplinův první film zvukový (ovšem bez dialogů, pouze s hudebním doprovodem), a to film "Světla velkoměsta".
V roce 1936 vzniká Chaplinův ostře sociálně laděný snímek "Moderní doba", vysmívající se přetechnizovanému světu "moderní doby", o čtyři roky později pak Chaplin točí film "Diktátor" (1940), jenž je Chaplinovým politickým a protiválečným protestem, reagujícím na politiku Německa a jeho "vůdce" A. Hitlera (viz Hitler, Adolf).
Po skončení druhé světové války vzniká v roce 1947 Chaplinův film "Monsieur Verdoux", snímek, v němž Chaplin poprvé jako herec promluví - film vypráví příběh vraha žen, vraždícího pod vlivem právě skončených válečných útrap a nepříznivých sociálních okolností.
V roce 1952 vzniká Chaplinův poslední velký filmový snímek (poslední, v němž sám účinkuje) a to snímek "Světla ramp" - ve filmu Chaplin zosobňuje roli stárnoucího klauna, který touží ještě alespoň jednou zažít potlesk publika.
Rok 1952 znamená pak v Chaplinově životě významný předěl - Chaplin, pronásledovaný na počátku padesátých za meccarthyovského tažení ve Spojených státech za údajnou neamerickou činnosti, Spojené státy opouští a odchází do Švýcarska, kde pak bude žít až do své smrti.
Během svého švýcarského působení pak Charles Chaplin natočí (již jen jako režisér, sám ve snímcích neúčinkuje) ve Velké Británii filmy "Král v New Yorku" (1957) a "Hraběnka z Honkongu" (1966), v roce 1972 je mu pak udělena cena Americké filmové akademie Oscar za celoživotní dílo, v roce 1975 je Chaplin povýšen anglickou královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu.
Charles Spencer Chaplin, známý spíše jako Charlie Chaplin, muž, s jehož jménem jsou neoddělitelně spojeny pojmy jako filmové groteska či tulák Charlie, umírá 25. prosince roku 1977 ve Švýcarsku.



Pierre Curie

22. února 2008 v 18:24 | jááá =)

Pierre Cuire

15. 5. 1859 - 19. 4. 1906

francouzský fyzik a chemik

Piere Curie se narodil v Paříži v rodině lékaře. S bratrem Jacquesem se od raného mládí zajímal o přírodní vědy. Pierre se nejprve vzdělával doma u svého otce, a později ho nahradil Albert Brazille, matematik a latinář. Pierre velmi brzy vstoupil na univerzitu, kde ho nejvíce ovlivnily přednášky z fyziky profesora Lerouxe. Již v šestnácti letech získal bakalářskou hodnost a o dva roky později licenciát. V devatenácti letech nastoupil jako laborant u profesora Desainse na přírodovědecké fakultě university v Paříži. Společně se svým bratrem Jacquesem v roce 1880 při zkoumání vlastností krystalů objevil piezoelektrický jev. Vystavovali různé krystaly tlaku a dokonce objevili i jev opačný, tzn. že v elektrickém poli dochází k deformaci krystalu. Společně pracovali na vztahu magnetických vlastností krystalů až do roku 1883, kdy Pierre odešel na univerzitu v Montpellier, kde působil jako vedoucí praktik. Po obhájení disertační práce právě na téma magnetismu a teploty se stal profesorem fyziky a v podstatě ukončil bádání v tomto oboru. Celkem na univerzitě v Montpellier působil 22 let.
Polský profesor Kowalski ho seznámil s Polkou Marií Skłodowskou, která právě studovala fyziku a chemii na Sorboně. Toto seznámení ovlivnilo celou jeho profesní i soukromou budoucnost. V roce 1985 se vzali.
V roce 1896 Henri Becquerel objevil neviditelné záření, které vycházelo z uranových solí. Marii, nyní již Curie, tento objev velmi zaujal, rozhodla se proto zjistit podstatu neobvyklého úkazu a výsledky použít pro svoji doktorskou práci. Pro svou práci dostala spolu se svým manželem k dispozici bývalý sklad, vlhkou místnost bez jakéhokoliv technického vybavení. Po několik měsících usilovné práce oznámili v časopise Comptes Rendus, že smolinec kromě uranu obsahuje pravděpodobně další prvek, jež je daleko víc radioaktivní než samotný uran. Zanedlouho rozpoznali, že ve smolinci není pouze jeden, ale dokonce dva neznámé prvky. Společně objevili v roce 1898 radioaktivní prvky polonium a 1902 radium. Práce to byla velmi namáhavá, vždyť k získání gramu radia na laboratorní misce bylo potřeba zpracovat tunové hromady českého smolince.
K dalšímu studiu záření jim velmi pomohly Pierrovy znalosti magnetismu. Podrobil záření testování v magnetickém poli. Zjistil, že záření je dvojí povahy: jedno zaření magnetické pole prakticky neodklánělo z původního směru (záření alfa); druhý typ záření se naopak snadno v magnetickém poli zakřivoval (záření beta). Pronikavost záření velmi rychle klesala se vzdáleností, kterou ve vzduchu urazilo. Zcela se pohltilo v několikacentimetrové dráze, pronikalo-li kovem, stačil na jeho pohlcení například hliníkový plíšek silný 0,02 mm.
Po takovémto objevu se z manželů Curiových mohli stát milionáři. Marie Curie Sklodowská o tom napsala: "V souhlasu se mnou zřekl se Pierre hmotného zisku z našeho objevu. Nedali jsme si ho patentovat a výsledky svých výzkumů, jakož i postup přípravy radia jsme uveřejnili zcela přesně bez jakýchkoli výhrad..."
Curieovi mimo jiné zkoumali i fyziologické účinky nového záření. Mezi první fyziologické pokusy patřilo Pirreovo popálení, jež se hojilo po dobu 52 dní, potom co bylo úmyslně způsobeno přiložením chloridu barnatého na kůži po deset hodin. Pierre Curie spolu s A. Labordem zkoumali i tepelné účinky radioaktivního záření. V roce 1903 objvili samovoný vývin tepla sloučeninami radia, což svědčilo o uvoňování energie při radioaktivních přeměnách. Zjistili, že 1 g radia uvolní za hodinu 418,6 J tepla.
Když se vědecký svět obeznámil s prací Curieových a ze zahraničí se začaly hrnout projevy uznání, dostalo se jim i čestného uznání ve Francii. Po mnohých průtazích se stal Pierre Curie členem Francouzské akademie a dostalo se mu řádného profesorského titulu na Sorboně. Před profesorským titulem předcházelo společné udělení Nobelovy ceny a Osirisovy ceny.
Pierre Curie se svou ženou Marií měli dceru Irene Joliot-Curie, která se svým manželem Fredericem Joliot-Curie také byli velmi úspěšným párem nejen manželským, ale i vědeckým. Podařilo se jim společně získat Nobelovu cenu, stejně jako Pierru a Marii Curie. Pirre Curie zemřel 19. dubna 1906 po té, co byl sražen koňským spřežením.

Marie Curie Sklodowská

22. února 2008 v 18:22 | jááá =)

MARIE CURIE SKLODOWSKÁ

7. 11. 1867 - 4. 7. 1934

francouzská fyzička a chemička polského původu

Marie Sklodowská se narodila 7. listopadu 1867 ve Varšavě, v rodině gymnaziálního profesora fyziky a matematiky. Matka, rovněž učitelka, zemřela na tuberkulózu, když bylo Marii 10 let. Marie byla nejmladší z pěti sourozenců; měla bratra a tři sestry, z nichž nejstarší zemřela v mladém věku na tyfus. Studovala v Krakově a Varšavě. Zájem o vědu u ní vzbudil nikdo menší než D. I. Mendělejev, který se přátelil s jejím otcem. Polsko bylo v té době nesvobodným státem a účast v revolučním kroužku ji donutila k odchodu do Paříže. Tady se v roce 1891 na univerzitě v Sorboně seznámila se svým budoucím manželem a spolupracovníkem Pierrem Curiem.
Kráce po svatbě v roce 1895 začala pracovat jako asistentka profesora Becquerela. Právě se zabýval experimenty s fosforescencí a objevil při nich dosud neznámý jev, nazvaný později radioaktivita. Od této chvíle se hlavní pracovní náplní Marie Curie stalo hledání zdroje tohoto záření - jeho výsledkem byl v roce 1898 objev polonia a v roce 1902 radia. Marie Curie zkoumala radioaktivitu různých minerálů - mimo jiné i černou rudu smolinec. Ten obsahuje 65 % uranu. Zjistila, že záření, které vydává, je daleko silnější. Musel tedy obsahovat nový prvek, který je silným zdrojem záření. Po úmorné a nekonečné práci v Lhomondově ulici, kde manželům Curiovým sloužila kůlna jako laboratoř, se nakonec podařilo získat pouhou desetinu gramu nového, zářícího prvku nazveného radium. Kvůli této desetince gramu nového prvku museli zpracovat přes tunu materiálu přivezeného z Jáchymova. Tímto objevem byla zaplněna další mezera v Mendělejevově periodické tabulce.
Po tomto úspěchu se nelze ani divit, že si Marie Curie-Sklodowská zvolila výzkum radioaktivity jako téma své doktorské disertační práce. Skvěle ji obhájila a v roce 1906 byla jmenována profesorkou fyziky - jako první žena v historii na slavné pařížské Sorbonně. V té době již byla držitelkou Nobelovy ceny za fyziku z roku 1903. Tu obdržela spolu se svým manželem Pierrem Curiem a profesorem Becquerelem za výzkum přírozené radioaktivity. Další ocenění - opět Nobelovu cenu - ale tentokrát za chemii získala v roce 1911 za objev polonia a radia, za izolaci radia a výzkum jeho vlastností a sloučenin.
Dne 19. dubna 1906 postihla Marii životní tragedie; při pouliční nehodě zahynul její manžel Pierre. Křehká žena však v sobě našla energii pokračovat ve vědecké práci, vychovat dvě dcery, bojovat s nemocemi ledvin a šedým zákalem s hrozbou oslepnutí, ale také s lidskou závistí a pomluvami. Byla sice jmenována profesorkou pařížské Sorbonny, ale je příznačné, že se nikdy nestala členkou Akademie.
Za první světové války se dala plně do služeb své druhé vlasti, jezdila s pojízdnou rentgenovou laboratoří po frontových liniích a zachraňovala životy raněných. Je s podivem, že její organizmus vystavený tolika rizikům jí umožnil dožít se 67 let, kdy zemřela ve švýcarském sanatoriu na zhoubnou anémii. Nedožila se už toho, kdy její neméně nadanná dcera Irena a zeť Fréderic Joliot-Curie převzali v roce 1935 Nobelovu cenu za objev umělé radioaktivity.
Marie Curie za svou práci získala řadu ocenění, byl čestným členem 103 akademií a vědeckých společností, laureátem 16 medailí a 10 cen. Největší světoví vědci, umělci i státníci považovali za čest se s ní setkat. A když se v roce 1921 zaoceánský parník Olympik s paní Curieovou na palubě blížil k newyorskému přístavišti, čekaly tu na ni dlouhé hodiny zástupy novinářů, fotografů, kameramanů a zvědavců jako na dobroditelku světa. Ctitelé ji zahrnovali květinami, americké univerzity čestnými doktoráty. New York ji udělil čestné občanství a prezident Harding ji v Bílém domě předal gram radia, tedy prvku mnohonásobně dražšího než je zlato. V červnu 1925 přijela paní Curieová i do Československa, kde navštívila Prahu, Jáchymov a Karlovy Vary.



Kabáti - foto

21. února 2008 v 18:33 | jááá =) |  •☻CeLeBriTy☻



Kabáti - životopis

21. února 2008 v 18:28 | jááá =) |  •☻CeLeBriTy☻

Kabáti

Teplická kapela Kabát vznikla v roce 1984. Tehdy jako trashmetalová, patřičně nenáviděná domovskými úřady, takže první léta lze spíše charakterizovat jako koncertně neaktivní. Navíc se neustále měnilo obsazení. Povolávací rozkazy roku 1985 ukončily přechodně činnost kapely, která nefungovala téměř tři roky. Povojenská sestava vydržela beze změn dodnes. Kabáti tedy prorazili těsně po revoluci a postupně se stávali slavnějšími a slavnějšími.
V roce 1991 vyšlo první album Má jí motorovou. V témže roce se stali objevem roku, na vídeňské soutěži talentů obsadili 3. místo. Po roce pak vyšlo koncertní album Živě, obsahující částečně materiál ze studiového alba Děvky ty to znaj, které vyšlo v roce 1993. Obal kreslil autor portrétů Rudy Pivrnce, kterému byla také věnována písnička, malíř Petr Urban. O rok později, tedy v roce 1994, vyšlo rock-countryové album Colorado. V roce 1995 vyšlo neméně známé album Země plná trpaslíků. Po dvouleté odmlce vychází na podzim 1997 album Čert na koze jel. Na jaře roku 1999 se objevilo album nazvané MegaHu. Před Vánocemi roku 2000 vychází album Go satane Go, které je protkané skvělými rockovými rytmy a skvělými texty. Toto album se zapsalo do podvědomí mnoha lidem, protože nějací důchodci si stěžovali na bilbordy go satane go. To bylo pro Kabát reklama k nezaplacení, shodli se na tom všichni členové kapely. V listopadu 2001 vyšlo dvoj CD Suma sumárum, které bylo později vyhlášeno jako album roku 2002. Na jednom CD je výběr toho nejlepšího, nová písnička POHODA a předělaná verze Má jí motorovou. Na druhém CD je sestřih toho nejlepšího z turné GSG v Praze. Od května do června 2002 Kabát odjel šňůru nazvanou SUMA SUMÁRUM TOUR 2002. Na tomto turné bylo pódium ve prostředku zimáku, tak byl zaručen nejlepší kontakt mezi kapelou a fanoušky. Tour sklidilo velké úspěchy, návštěvnost byla kolem 10 000.
V listopadu roku 2002 Kabát vydal svoje první DVD (vyšla také VHS kazeta), které bylo nazváno Best of video. Na tomto videu byl zkrácený záznam z GSG Tour a videoklipy od alba Colorado. V témže měsíci Kabáti odehráli 7 koncertů v USA. Tyto koncerty byly nazvány - KABÁT USA TOUR. V roce 2002 se Kabáti umístili v anketě Zlatý slavík na 3. místě.
Rok 2003 se nese v duchu příprav na novou desku. V září, na speciálně vypraveném parníku po Vltavě, Kabát přebírá 5-ti platinovou desku za album Suma Sumárum a tři platinové desky za DVD Best of video. Nové album, které nese název Dole v dole, se na trhu objevuje 14.10. (v současnosti čtyř platinová deska). Hned po prvním dnu prodeje získala novinka Dole v dole dvě platinové desky, což je nový rekord českého hudebního trhu v tomto tisíciletí. Ve stejný den, jako vychází deska, začíná i turné s názvem Turné 2003. Zde zasněly pouze 4 písničky (Dole v dole, Stará Lou, Kdo si nechce hubu spálit, Frau Vogelrauch) z nového alba. Turné je velice úspěšné a téměř ve všech městech je vyprodáno několik dní před koncertem. Jako předkapely jedou skupiny Doga a ŠkWor. Desku Dole v dole také podporuje stejnojmenný videoklip, který je vyhlášen klipem roku. V prosinci Kabát přebírá cenu za 1. místo ve Zlatém slavíkovi v kategorii skupiny s celkovým počtem 10 057 bodů.
V březnu 2004 přebírá Kabát hudební cenu Anděl za rok 2003 ve 4 kategoriích - skupina roku, album roku (Dole v dole), album roku kategorie rock (Dole v dole) a nejprodávanější titul na hudebním trhu(Dole v dole). V té době bylo prodáno celkem 78 657 nosičů. Na tomto vyhlášení také Kabát zazpíval společně s Jarkem Nohavicou hit Pohoda. 12. května startuje Dole v dole tour. V rámci toho turné se odehrálo 11 koncertů, z toho jeden na Slovensku. Zazněly všechny hity z novinkového alba, kromě písniček Irský hody a Nimrod Fábera. Pódium bylo opět monstrózní (50 metrů na délku, 20 na šírku) a odehrávalo se na fotbalových a atletických stadionech. Průměrná návštěva jednoho koncertu byla něco přes 15 000. Těsně před zahájením turné se v motolské nemocnici natáčel videoklip k písničce Kdo si nechce hubu spálit. V listopadu vychází 2DVD, na prvním DVD je pražský koncert z turné Dole v dole a na druhém DVD je část koncertu z Turné 2003 a 40-ti minutový dokument o turné Dole v dole. V prosinci vychází Limitovaná Edice, která kromě již zmíněného 2DVD obsahuje knížku s fotkami z obou turné, spešl A2 plakát a backstage pasy. 2DVD se stalo nejprodávanějším hudebním DVD a VHS roku 2004 s počtem 18 541 prodaných nosičů. Navíc je třeba si uvědomit, že toto 2DVD bylo v roce 2004 v prodeji pouhý měsíc a půl! V anketě Zlatý Slavík 2004 Kabát obhajuje první místo s celkovým počtem 44 154 bodů. V roce 2004 kromě turné a jednoho slovenského festivalu Kabát nikde jinde nehraje.
Písničky typu Moderní děvče, Králíci či Číňani potvrzují nekomerční charakter kapely a jistý nadhled. Oblíbenost Kabátů, snad mezi všemi generacemi, je dána především melodičností písní, vyzrálým hráčským umem a texty, které českému posluchači rozhodně nejsou cizí. Ba naopak.